Mnohá jsou údolí poblíž cest vedoucích do Ushuraku byla samotným jejím obyvatelům neznámá, na některé už lidé dočista zapomněli, až na ty, kdo v nich žijí. Za velké války s nájezdníky ze zámoří, když páni z údolí a jejich zbrojný lid bojovali, skrývali se, vítězili nebo padali poraženi, tak za těchto dob si hověli v dřímotě drobné osady, kterou válečníci přehlédli.
Život tam běžel jako vždycky, Podoláci byli spokojeni ve svých ostrůvcích bezpečí a nechávali zbytek světa, ať si burácí po svém. Právě v jednom takovém údolí leží Qaranská Kotlina, shluk malých farem a domků, jež nemají právo se nazývat vesnicí, i když tomu její obyvatele tak říkali. Hřebeny, které ji střežili byly tak vysoké, že jen pár divokých pastýřů či horalů ze skalních útesů vědělo, co leží pod nimi. O těchto výšinách kolovali také zlé legendy, které pocházely ze starých dob, kdy se lidský rod poprvé propracoval až tak daleko na sever a na východ. Protože tu lidé nebyli prvními usedlíky, třebaže se povídá, že jejich předchůdci skalní trpaslíci, jejichž skutečný vzhled byl takový, že by žádný Podolák o pole na něj ranního šírání nestál. Mezitím se však tyto staré pověsti vytratily jako sůl rozsypaná na dlaň, jež záhy proteče mezi prsty. Ale čas od času se vracely prapodivnými cestami.
Podoláci, jak se nazývali lidé žijící v údolí, nabízeli často obětiny bohům a jejich skalám, na nichž se nacházela tajemná znamení, které tam nevyryl ani vítr ani počasí. Smysl těchto obětí nemohl vysvětlit nikdo z žijících, ale štěstí, jež po takovém daru následovalo, bylo nepopiratelnou skutečností. Právě po jednom takovém znamení, přišel z hor neznámý muž. Byl lidské rasy. Jeho jméno bylo Vaughn Burne.
Nejprve kolem něho kolovaly divné zvěsti a pověry, ale když se pak ukázalo, že jde v zásadě o dobrosrdečného muže středních let, lidé si na něj zvykli. Tedy začínali si na něho zvykat. Byl totiž v jistém směru podivný. Magie tamním obyvatelům příliš nevoněla a proto se báli přijít do styku s čímkoli s tímto podivným podtextem. Vaughn Burne byl nejdříve znám jako léčitel, jenž sestoupil z hor aby pomohl všem lidem, žijícím ve vesnici, teda v Qaranské Kotlině. Říkalo se prý o něm, že se stýká se samotnými bohy skal, ale jediné co o něm věděli bylo to, že se často ztrácel z očí všech lidí. Mnohokráte ho také viděli pohybovat se v ruinách starého chrámu. Snad tam čerpal své magické síly, ale to už dnes nikdo neví. Za ta léta co žil a pomáhal lidem z Qaranské Kotliny, se Vaughn Burne vypracoval v docela slušného kouzelníka se schopnostmi kněze. Jeho schopnosti byly přímo omračující. Dokázal prý vyléčit osobu zasaženou zákeřným morem, či leprou, vyjímku netvořila ani úplavice. Kdysi se mu podařilo i vyléčit člověka jež oslepl vlivem řeřavého uhlíku jež mu spadl do oka. Takové byly jeho skutečné schopnosti.
Lidé ho začali uctívat pro jeho činy i zázraky jež se přece nemohli stát sami od sebe. Brali ho jako posla míru a štědrosti jež jim do údolí seslali samotní bohové skal. Dostal též přízvisko Vznešený, jež náleželo jen těm nejnadanějším a nejschopnějším lidem kteří v tehdejší "Ztracené Caledonii" chodili. Postupem času ho uznávali i jiní, získal si tím obdiv a úctu dokonce i u samotné šlechty, která byla v tehdejší době nanejvýš podezřívavá a nostalgická. Avšak záhy vypukly v zemi poblíž města Ushuraku velké nepokoje a to i díky tomu, že tehdejší zeman a vladyka Korel Lylishe začal vybírat příliš velké desátky a žádal příliš velké množství úrody a půdy jež vlastnili rodilí Podoláci.
To se jim pochopitelně nelíbilo a začali se proti tomu bouřit. Poprvé v jejich dějinách je začalo něco zajímat. Velkou příčinou tomu však byl samotný Burne, ke kterému si často chodili pro vzácné rady. Zeman Lylishe a jeho přidružený černý mág jménem Jerelak se vší svou početnou armádou chtěli dobýt lesy a údolí v Qaranské Kotlině. Vaughn Burne byl zákeřně zabit magií silnější než měl on sám. Stačil však ochránit ty, jenž později umírali v nelítostném souboji na život a na smrt. Bojovali o svou vesnici. Ta však byla záhy rozmetána v prach a dnes z ní nezbylo nic než kamen na kameni. Zeman Lylishe a Jerelak dosáhli tak svého, ale s tak obrovskými ztrátami na životech vojáků a žoldnéřů nepočítali.
Síla Qaranského lidu byla veliká i proto, že se dokázali postavit proti neskonale větší přesile než byli oni samotní. Na životě jim již vícero nezáleželo. Při jejich životech je drželi dvě věci. Tou první byla touha po pomstě za zavražděného kněze a tou druhou byla jejich svobodná vůle a víra ve skalní bohy, jež je měli při boji doprovázet...
Dodatek: Na základě této legendy vznikl též řád zvaný Řád Stříbrné sítě. Ten se později rozšířil po celé zemi a našel uplatnění i v jiných zemích. Jeho členové myšlenku Burneho křísí dál, aby ji opět předali do dalšího pokolení. Tentokrát se ale boj mezi kopci přenesl na pole jiné, o to zajímavější na pole politických bojů, intrik a skutečné moci.