Za hradbami hradního města se již plným proudem rozběhly přípravy na Velkou slavnost. Kuchtíci ze zásob samotného velkoknížete připravovali pokrmy pro den barev. V hradní kuchyni vše vířilo svátečním shonem a spěchem. Tu se opékal celý kanec a dva pomocníci jej neustále otáčeli, aby se nepřipálil, tu se připravovaly paštiky a tam zas sladké zákusky a medové koláčky. Všechno se zde odehrávalo jakoby podle předem připraveného scénáře. Kuchtíci se jen míhali sem a tam podle pokynů kuchařových pomocníků, ti se zase otáčeli podle svých kuchařů a všechen ten zmatek korigoval hradní číšník spolu s šéfkuchařem, oba pod bedlivým okem hradní paní. Venku na nádvoří se zatím odehrávaly dětské hry, které měly sloužit jako předehra pro velkolepé hry večerní. Chlapci, ve věku ne větším než patnáct jar, zde soutěžili v zápase i lukostřelbě, v šermu i vrhu kopím. Jejich mnohdy obdivuhodné výkony vždy končily ovacemi a jásotem z řad přihlížejících rytířů a jejich dam. Zkrátka a dobře, na hradě se ujala vlády Zábava a svým pestrobarevným šatem zahalila všechny každodenní starosti, jejichž osudem bylo, aby byly alespoň pro tento den zapomenuty.
Zatímco se všichni na hradě bavili, na jednom z nedalekých kopců, které hrad obklopovaly ze všech stran jako ochranné paže matky přírody, stál Rytíř. Nebylo na první pohled patrné, že jde skutečně o rytíře, neboť jeho potrhaný šat a zablácená zbroj by těžko někoho přesvědčili o jeho vznešeném původu. Stál tam, unavený, zašpiněný a očividně nešťastný, stál tam a lhostejně si prohlížel krajinu i hrad. Jako již mnohokráte v posledních letech, nevěděl kudy dál. Jen tam stál a rozhlížel se. Nebylo mu více než pětadvacet jar, a přece jizvy na jeho rukou a tvářích svědčily o tom, že prožil a vytrpěl více než mnohý stařec. Jedna zvláště nepěkná jizva vévodila jeho obličeji, táhla se od levého spánku přes tvář až k bradě. Právě ona jizva zapříčinila, že na bitevním poli ztratil paměť. Jeho první vzpomínkou bylo, jak se probudil v brázdě uprostřed louky mezi stovkami mrtvých těl , zda přátel, či nepřátel však nevěděl.
A tak se trmácel od jednoho hradu k druhému, v naději, že se rozpomene ne svůj domov. Nerozpomněl. Nyní byl zde, u neznámého hradu v neznámé krajině, bez rodiny, bez erbu, bez přátel. Bez přátel? Kdepak, za Rytířem na kameni seděl Pan, napůl člověk napůl kozel, kterého si lidé až příliš často pletli s Ďáblem. Pan seděl a hrál na píšťaly. Často se Rytíři zjevoval a čas od času mu v tíživých situacích i pomohl. Někdy spolu dlouho diskutovali o něčem, co by jinému člověku jistě připadalo nesmyslné. Rytíř nevěděl, proč mu Pan pomáhá, a těžko říci věděl-li to i sám Pan. Panové nejsou ani dobří ani špatní, mají jen a jen své vlastní cíle. Jaké, to neví nikdo. Ani Rytíř to nevěděl, a ani se o to nezajímal. Vlastně se tato opuštěná duše zajímala jen o jediné. Hledal jméno.
Ve velké síni uprostřed hradu seděl Velkokníže. V temné místnosti na temném trůně. Ani jeho myšlenky nebyly jasnější. I poslední z jeho tří synů nyní odešel hájit čest rodinného erbu proti odvěkým nepřátelům. Když se naposledy setkal s Vojevůdcem na bitevním poli, šílený válečník tančil mezi nepřáteli, jako by právě sestoupil z nejvyššího pekla. Viděl oba své starší syny padnout jeho rukou. Vojevůdce jim bez slitování uťal hlavy a drže je za vlasy se otočil k Velkoknížeti. S nelidským jekem napřáhl meč a jeho krví podlité oči šílence se zvrátily k nebi, když mu Meč nešťastného otce proklál srdce. Šílený válečník se svezl na zem a již nevstal. Velkokníže padl na kolena a zmožen bolestí, která nebyla jen tělesná, omdlel. Každou noc od té doby vidí ve snu umírat své syny, každou noc vidí umírat jejich vraha, ta strašná scéna jej pronásleduje a bude pronásledovat do konce života. A nyní i jeho poslední syn odešel, a již po tři roky o něm neobdrželi žádnou zprávu. Od bitvy u Tallionu jej nikdo neviděl. A zase se do mysli nešťastného Velkoknížete vkrádá obraz šíleného Vojevůdce jehož tělo po bitvě nikdo nenašel.
Pan stále hraje na píšťaly, ale Rytíř jej neposlouchá. Jak tak hledí bez zájmu na bezejmenný hrad, sevřel jej pocit, který nikdy před tím nezažil. Jako by jej něco ke hradu táhlo. Svěřil se s tím Panovy, ale ten jen odložil píšťaly a na nelidském obličeji se mu objevil úsměv. Jeho píseň svůj úkol splnila, a tak se rozloučil a zmizel v obláčku zelené lesní páry.
V radujícím se davu si nikdo nevšímal postavy stojící v nejtemnějším koutě nádvoří, zahalené do černého pláště s kápí, jako by se bála slunce. Její šedé líce tak získávaly hrůzostrašný odstín. Muž, který svým zjevem a chováním nebyl zcela nepodobný upírovi, pomalu kráčel k hradní budově. Jeho myšlenky by z jeho tváře nikdo vyčíst nedokázal, v hlavě se mu střídaly obrazy a výjevy z části skutečné, z části zplozené jeho chorou myslí. Vyzáblou, ale pevnou rukou zajel pod plášť a poškrábal jizvu na místě, kde bychom u člověka hledali srdce. Rána v těch místech by musela být smrtelná. Muže zachránili jen jeho přátelé, kteří byli vším, jenom ne lidmi. Jejich moc z něj učinila to, co je nyní, stvoření bez srdce, bez citu, bez duše, stvoření temnější než nejhlubší dračí sluje. Ďábel měl nového syna.
Ve velkém sále se z ničeho nic rozhořel oheň. Překvapený
Velkokníže zvedl hlavu a spatřil nelidskou siluetu sedět na
krbu. Kníže, který spatřil již více, než by měl kterýkoliv
člověk spatřit, se ani nelekl, jenom se zeptal:
"Co chceš?"
"Pomoct ti," bezelstně odpověděl Pan.
"Jak bys mohl..." Nežli stačil odpovědět, spatřil ve vzduchu
obraz tváře kterou viděl již tolikrát ve svých snech. Tváře
nenáviděné více, než cokoliv na tomto světě. Křečovitě zaťal
nehty do dřevěných opěradel trůnu.
"Ano, je to on a jde si pro tebe," varoval Pan.
"Jde si pro smrt," zasyčel Velkokníže a Pan zmizel,
Velkokníže se natáhl pro kuši zavěšenou nad krbem, natáhl
starodávnou zbraň a vložil do drážky skoro půlcoulový šíp se
stříbrným zubatým hrotem. O trůn si opřel svůj meč a s
pohledem upřeným na dveře čekal.
Chodbami hradu šly dvě postavy, aniž by jedna o druhé věděla. Rytíř procházel chodbami a poznával obrazy na stěnách, chodby samotné, i každé dveře, kolem kterých přešel. Spěchal za otcem. Byl tak šťastný, vždyť našel své jméno a svůj erb. Jediné co mu chybělo, bylo otcovské objetí, pro to si nyní chvátal.
Druhá postava se plížila ve stínech, nenáviděla každý trám, každou cihlu ba i každé zrnko prachu v tomto hradu. Jediné po čem toužila, byla krev, krev kterou on, Vojevůdce musel prolít. Ta krev musí být pomstěna. I on chvátal.
Dveře do trůnního sálu se rozlétly, vzduchem proletěla střela a prorazila hruď postavy ve dveřích. Z trůnu vstal Velkokníže a s mečem v ruce se blížil k postavě. Sotva však spatřil její rysy, meč mu vypadl z rukou a chodby hradu naplnil výkřik nejvyššího zoufalství. Umírající chlapec natahoval k otci ruku, ale ten ji nebyl sto uchopit. Ve dveřích se objevila další postava a její nelidský smích se rozléhal celou místností. Velkokníže věděl, kdo přišel, a vůbec se o to nezajímal, nevnímal ani když vrahův meč dopadl na jeho hlavu a rozpoltil ji až po klíční kost.
Na nejvyšší věži hradu seděl Pan a hrál na píšťaly. Podzimní vítr čeřil listí všude kolem a hrad se zahalil do jeho barev, jako by se pokoušel zahřát, než udeří první mrazy.
K O N E C