Měsíc putuje, svítí nad krajinou,
jeho paprsky padají, hrají píseň svou.
Jeden svítí víc, než měsíc celý,
odraz o hladinu je tichý, jen vrby se chvějí.
Z hladiny vzešla bílá víla, oči má krásné,
do tmy svítí, jsou nad slunce jasné.
Vodopád jejich dlouhých vlasů,
jež plavé jsou pln zářivého jasu.
Její chůze je tichá, kráčí v stráň,
pohyb ladný, nožky má jako laň.
Věčná píseň nebes její smysly omráčila,
víla se zatočila, cizí síla ji roztančila.
Tanec divý skok a let,
k nebi letí snad celý svět.
Pak škobrtnutí, jedno, druhé, pád,
v tu chvíli měsíc přestal hrát.
Víla smutně teď pod stromem leží,
její krása již není tak svěží.
Pomalu stárne a umírá,
zář jejich očí pomalu upadá.
Chtěla doušek života, však žádný nečekala,
pro trochu lásky, snad by se uplakala.
Smutný měsíc nad krajinou plyne dál,
dávno pryč jsou chvíle, kdy se smál a hrál.
Nakonec nic nezůstalo, vítr vše svál,
jen ten starý strom, navěky tam stál.
U něj zůstane vzpomínka věčná,
jak hluboce byla milována spanilá slečna.