Úryvek z cestopisného deníku Adariana el Bílý Kamen:
Byla tma. Spolu s celou karavanou jsme se už dávno rozhodli, že dnes už
nemá cenu pokračovat v cestě. Ochladilo se a od východu začal pofukovat
vítr, který mě, neznalému cestovateli, vháněl do očí nepříjemný bílý
písek z okolní pouště. Vítr vždy rozcinkal zvonky a rolničky, které
byly na každém vozu a zaháněly zlé džiny.
V posledních dnech jsem už mnohokrát musel ocenil oblečení obyvatel
pouště – beduínů. I ve velkých vedrech chodí zahalení do několika
vrstev látky, na hlavě turban, kolem obličeje omotanou látku. Sice
stále nechápu, jak mohou vydržet horko, které jim musí být, ale proti
písku chrání výborně.
Očima jsem zabloudil k velbloudům, kolem kterých pobíhal jeden beduín.
Jmenoval se Voršam a na dlouhé pouti do oázy jsme se stali přáteli.
Věděl jsem, že Voršam je kněží kmenu. Právě on s sebou vozil posvátný
kamen, ve kterém sídlila bohyně kmenu.
Během chvíle se u Voršama shromáždila většina kmene, obešli posvátný
kamen a šli si rozložit stan. Dlouho mi trvalo, než jsem si na tento
způsob uctívání boha zvykl. Jednou jsem se Voršama ptal, proč se k
bohyni nemodlí, tak jako je to zvykem v mojí zemi. Bohyně je prý
neslyší.
Cesta pouští trvala několik dní. Během našeho putování jsme se potkali
s několika karavanami podobnými té naší. Beduíni vždy něco vyměnili
nebo koupili. Měl jsem pocit, jako by se snad všichni navzájem znali.
V jedné karavaně část beduínů chodila pouze s černým turbanem. Voršam
mi vysvětlil, že jsou v krevní mstě s někým, kdo zabil jejich
příbuzného.
Ráno pátého dne jsem na obzoru spatřil obrysy Bílého kamene, snad největšího města, co jsem kdy viděl.
Městskými branami jsme vjeli dovnitř. Omámeně jsem si prohlížel vysoké
stavby z toho nejbělejšího kamene. Odráželo se v nich samotné slunce.
Barevně zdobené kopule a velká okna dělala z města hotový kaleidoskop
barev. Všude byl slyšet hlas z tržiště, jak se kupci mezi sebou
překřikovali, kdo z nich má nejlepší zboží.
Na trzích ve venkovních krámcích krytých jen baldachýnem bylo snad
všechno: měkké polštáře na sezení, krásné zdobené koberce, závoje pro
milou nebo turban pro mě, ovoce, barevné závěsy s třásněmi, nádherné
zlaté šperky, kožené pytle a měšce, velké nádoby na mléko nebo jiné
pití, jízdní zvířata jako jsou velbloudi, oslíci a malí rychlí koně,
nebo velké vějíře z peří, stany, spoustu hliněných džbánků, konví a
hrnků, drůbež, malé opičky a překrásné pávi a knihy. Mnoho pultů se
lesklo tím nejušlechtilejším ostřím šavlí a zahnutých mečů, balandýr s
vrhacími noži nebo kopí nebyly žádnou výjimkou.
A mezi tím vším zmatkem se proplétaly karavany velbloudů, muži oblečení
ve volných kalhotách přepásaných opaskem s košilí nebo jednoduchou
vestou a ženy v krásných šatech se vzory květin. Obličeje měly zahalené
do lehkých závojů, takže jsem viděl jen jejich překrásné mandlové oči.
Tak krásné dívky jsem snad nikde na světě neviděl.
V noci mě Voršam vzal do jednoho ze zdejších paláců, kde žil jeho
strýc. Konala se tu velká oslava na počest nového kalifa, vládce Říše.
Všechny místnosti byly velké a provzdušněné. Okny sem pronikal vzduch a
zvuky ulice. Na stěny nějaký trpělivý výtvarník nalepil barevnou
mozaiku. Závěsy rozvěšené všude kolem propůjčovaly hostům soukromí.
Lidé byli usazeni buď na barevných polštářích, které byli na okrajích
zdobeny třásněmi, nebo leželi na překrásných kobercích se složitými
vzory a pod hlavou měli polštářky ve tvaru válce, aby se jim lépe
leželo. Nízké stolky se džbánky s pitím a miskami s jídlem vypadaly, že
jsou rozestavěné přesně tak, aby na ně člověk vždy dosáhl.
Šum, který se místnostmi rozléhal po celou dobu rázem utichl. Začala
hrát hudba a do místnosti vtančily dvě břišní tanečnice. Závoje kolem
nich jen poletovaly a penízky, které měly ovázané kolem pasu, cinkaly
do rytmu hudby.
Jedna z dívek tančila celou dobu pouze přede mnou. Ke konci se ke mně
naklonila a šeptla: „Za chvíli přijď do zahrady,“ nemyslel jsem si, že
bych byl natolik hezký, abych jí mohl zaujmout. Spíš jí zaujala moje
bledá pleť a ona by se pak ještě dlouhou dobu mohla před ostatními
tanečnicemi čím vytahovat.
Byla velice krásná a nabídky krásných dívek se neodmítají a tak jsem
jen o chvíli později netrpělivě čekal v zahradě. Ani jsem pořádně
nevnímal krásné květiny, které tu rostly a tiché zurčení fontány skryté
někde ve křoví.
„Přišel jsi,“ ozval se těsně za mnou její sametový hlas. Její horký
dech mi na krku způsoboval mrazení. Otočil jsem se. Byla tak blízko a
tak svůdná. Stačilo ji jen políbit.
Ale situace mi nepřála, protože z paláce se ozval zděšený křik. Podíval
jsem se tím směrem a zahlédl jsem postavu s černým, která vyběhla z
místnosti do zahrady. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, přeskočila
zídku, která zahradu oddělovala od města a byla rázem pryč.
Na noc strávenou s tou čokoládovou kráskou jsem už neměl ani pomyšlení
a vběhl do paláce. V hloučku všech hostů ležel Voršamův strýc. „Co se
mu stalo?“ zeptal jsem se.
„Krevní msta,“ řekl Voršam krátce. Víc říkat nemusel. Strýc někoho
zabil a příbuzní mrtvého teď měli právo na strýcův život. Taková tady
byla pravidla.
Pohřeb se konal druhého dne. Příbuzní zabalili Voršamovo tělo do
okvětních plátků jasmínu. Pak mu za městem vykopali hrob a po tři noci
se kolem něj střídali a pálili vonná dřeva jako oběť. Aby mohla jeho
okřídlená duše odejít na druhý břeh, obětovali mu jeho velblouda. To
byla nejkrutější část obřadu, protože se podobala spíše mučení než
oběti. Nemohl jsem se na to koukat.
Obřad skončil tím, že nad hrobem rozbili hliněný džbán, ve kterém byl
popel. Ten si nasypali na hlavu a měli ho tam po celou dobu co mrtvého
zasypávali hlínou.