Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Kniha mnicha Jeroma Mastinze (část, kterou se podařilo přeložit)

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Kniha mnicha Jeroma Mastinze (část, kterou se podařilo přeložit)

  • autor: Fistandantilus (o autorovi)
  • kategorie: ostatní
  • datum přidání: 01.11.2004
  • hodnocení: 7.9/10 (diskuse: 1)
  • počet hodnotících: 7
  • počet zobrazení: 7281

… Často jsem si pozorně prohlížel dávné rytiny, zobrazující ulice starých měst, které jako by vzdorovaly všem pokusům oživit je světlem a pohybem. Na jedné z nich bez obtíží rozeznávám ulici U starého přístavu a stejně snadno na ní nacházím samotný důkaz mezi dalšími vysokými a pochmurnými budovami v sousedství. Je to jen odlesk bohatství a víry, stejně jako té kterou jsem poznal v oné zapadlé oblasti jménem Kaarnenské pláně. Tato oblast se nacházela několik desítek mil od Mostaaru.

Píši zde proto, protože jsem sám a nemám co bych jiného činil, když tu tak celé dny sedím a vysedávám, proto jsem začal psát tuto knihu, aby moudrosti bylo učiněno za dost a také proto abych pozvedl svého chabého ducha, jen si musím dávat obrovský pozor na to, aby se toto nedostalo do ruky někomu z povolaných, to by v tom případě asi znamenalo mou smrt a taky promarněnou možnost, aby se kniha dostala do ruky nějakému poutníkovi, který by si přečetl mé osudy. Budu psát vše v minulém čase protože to co je jednou zaznamenáno, je i minulostí, proto nemá vlastně žádnou cenu psát v přítomnosti. Stejně jako žijeme naše ubohé životy v přítomnosti, ztrácime je v okamžiku zase, a propadáme minulosti. Stejně tak jsou na tom knihy. Knihy žijí svým vlastním životem a proto by měly být psány jen v minulosti.

Toto jsou mé první zkušenosti s tím jak jsem se na tomto bohem zapomenutém místě vůbec ocitl …

Tady je, se svými obrovskými balkony, terasami vroubenými masivními kamennými římsami, se svými věžičkami s kříži, se šklebícími se skulpturami hadů a draků s dvojitými okny a s dveřmi okovanými hřeby.

Je cítit nadutost mocných, jež dlí v tomto odlehlém místě, ti kteří v něm bydleli, a hrůzou těch, kteří o něj jen zavadili. Fasáda je vážně se tvářicí maska skal a shluků lišejníků, na níž byste marně hledali nějakou vznešenost, je to tvář zkroucená horečkou, úzkostí a hněvem, nesnažící se tajit, co odporného se za ní skrývá. Lidé žijící uvnitř této stavby, musí dávat jistě všanc své sny nočním můrám, trávíc tu své dny musejí si zvyknout na společnost krutých stínů umučených, stažených z kůže, zaživa zazděných a co já vím jakých ještě jiných obětí. Takový dojem musí mít náhodný chodec, který se na chvilku zastaví ve stínu hlavní brány, ale vzápětí musí rychle utéct na míle daleko. Uprostřed náměstí je malá šeptající fontánka, holubník z černého kamene jako by předvídal k jakým účelům se toto doupě podařilo vytesat do samotné skály. Ale dost - zase odbíhám od cíle svého vyprávění.

Farthis Niel, jeden z mnichů Řádu, by možná mohl vědět jaká tajemství skrývá toto doupě zla a nenávisti, to co by mohly vykládat staré archivy vytvořené jejími podlými obyvateli by totiž náhodný čitatel této knihy nemusel pochopit přesně v jejich souvislostech a nuancích, ale co naplat vstoupil jsem jednou do Komplexu a patřím mu, jeho vnitřek přede mnou nechrání žádné ze svých tajemství, žádné dveře nezůstávají přede mnou zavřené, žádný sál se nebrání mé zvědavosti, nejsou tu zakázané komnaty, o kterých bych nevěděl, ani tajné průchody, ale přece…

Přece je tu tajemství na každém kroku, každý krok je obklopen pohyblivým vězením stínů. Farthis Niel kdysi projevoval jistý zájem o zahradu umístěnou uvnitř Komplexu velkou jako park a obklopenou tlustou skálou vysokou a působivou tak, že Slunce jen velmi těžko vrhalo své stíny kopí na její hřebeny.
Když se totiž vykloníte z vyšších oken nahoře na ochozech, uzříte v jížní části zahradu, jež se podobá malé travnaté pláni, z níž trčí zelené ostrůvky keřů a kmeny staletých stromů; ve skutečnosti je tráva tvrdá a řídká, její stébla jsou vyzáblá a bledá; nad nevděčnou půdou ze skal vítězí jen planý oves a divoký skalní šťovík mačkající se k patě hory. Stromy uvnitř stojí jako nepřátelsky se tvářící strážci, úslužně hostí larvy a nesou vybledlé vyryté kryptogramy. Ale život, takový, jaký si v jejich korunách předstvujeme, sem má vstup zakázán. Marně bychom tu hledali drze se procházející drozdy, plaché doupňáky a vzteklé sojky. Jednou jsem odtud o půlnoci slyšel vysoký zpěv lindušky, toho tajemného skřivana noci a Farthis Niel v tom viděl znamení neštěstí a hrozby. Jen v šípatkách rostoucích v jezírku uměle vytvořeném uprostřed kamenné zahrady žije vysokohnohý chřástal, občas nechávající zaznít svůj hlas podobný zvukům pilníku, a za špatného počasí je slyšet plakat kulíky, přinášející smůlu. Jezírko je dost rozsáhlé. Vynoří se náhle, za hradbou zimních dubů, tisknoucí se k sobě a proplétající navzájem své krátké, mozolnaté větvoví.

Voda, černá jako inkoust, je nesmírně hluboká, a ledová tak, že ruka, která se do ní ponoří, jako by ucítila kousnutí. Přesto tam žijí ryby a Griboin sem chodí lovit kapry, okouny a modravé úhoře. Asi pět sáhů od jižního břehu jezírka se tyčí další živá zeď, tentokrát z vysokých a těžkých modřínů, vyhlížející tak hrozivě, že každý zaváhá, než jí projde.

Když máte tuto oponu zaplavenou stíny a zježenou jehličím za sebou, ocitnete se před neuvěřitelně ošklivou budovou z kamenů napadených snětí, stravovaných leprou, s vytlučenými okny a se zejícími zbytky střechy; ocitnete se před ruinami někdejšího kláštera mnichů Burneho řádu.

K jediným dveřím pobitým železem vede velké schodiště z patnácti vysokých stupnů sevřených mezi úzké zděné zábradlí. Můj vynikajcí učitel Griboin, musel sebrat všechnu svou odvahu, aby přišel vůbec dovnitř a začal zkoumat místa tak smutná a chráněná tolikerou ošklivostí. Mluvil vždy o tom, že napíše o klášteru spis. Ve skutečnosti ale napsal jen několik rozptýlených a horečnatých poznámek, a dílo, od něhož si sliboval jistou proslulost, nikdy neukončil. Doufám, alespoň že mě se to povede. "Udivilo mne", napsal, "v jakém nepohodlí dobří mniši žili; a dovoluji si tvrdit, že i to bylo součástí jejich pokání." Cely jsou úzké, nízké, je v nich málo vzduchu i světla. Stoly i lavice v refektáři jsou z hrubého šedého kamene. Kaple je tak vysoká a temná, že připomíná spíš studnu. Nikde kromě rozlehlých, ale odpudivých kuchyní není ani stopy po krbech nebo ohništích. Část sklepení byla zřejmě zařízena jako laboratoř, našel jsem tam totiž velké pece, zděné zbytky destilačního přístroje, přívod vody a otvory tavících pícek. V těch dobách se alchymisté žijící v klášteřích často oddávali své lučbě, ačkoli byla odsuzována.

Zrovna tak mne udivuje neobvyklá rozloha samotného Komplexu a suteréních prostor, dnes neprozkoumatelných; zčásti zavalených, zčásti zarostlých rumištními rostlinami, které by jistě zaujaly zkušeného bylinkáře či kořenáře. Je evidentní, že doba, smutně bohatá na pronásledování, přinutila dobré mnichy zařídit si dostatek útulků, spojovacích a únikových cest. Chtěl jsem se nechat vést Nielem při průzkumu samotného Komplexu uvnitř skály, jež se zdála být nedobytná, ale Niel překvapivě odmítal se zarputilostí, která občas hraničila až s nevrlostí. Při několika vzácných návštěvách, k nimž se odhodlal, sedával skrčený na židli, se skloněnou hlavou, sevřenými rty a chvějícíma se rukama; podezíral jsem jej, že v těch dlouhých minutách si šeptá nějaké složité exorcismy nebo kletby. Bezpochyby mu Bůh, jehož pokorným, ale věrným služebníkem byl, vyjevil strašlivý osud, který pro něj nachystal tento příbytek všeho zla. A který on přijal jako svatí mučedníci příjmají své utrpení.

Jen temná kuchyně nacházela milost v jeho zděšených očích. Ten nebohý muž vskutku trpěl tím, že nedokáže udržet své smysly pohromadě. Hodněkrát když jsem ho viděl procházet se v tajuplných chodbách Komplexu ztěžka vydechoval a popadal dech. S duší trýzněnou tímto strašným osudem jsem viděl právě to, co jsem snad vidět ani nesměl.

Dobří mniši zapláčou nad svými palimpsesty, inkunábulemi a antifonáři, o které přišli, ale že by z toho byli až tak chorobní to jsem dozajista nevěděl. Myslím ale, že až do smrti budou velebit Pána i kdyby to byl sám Ďábel za to že odvrátil bezbožnou ruku od jejich ciborií a monstrací. Doufal jsem také, že těžké cínové pouzdro, které jsem náhodně objevil v jedné skrýši kláštěrní knihovny (jejíž vstup byl maskován tajemným obrazem s motivem sítě), bude obsahovat pár vzácných pergamenů, za které by mi nějaký sběratel bez skrupulí zaplatil, ale našel jsem uvnitř jen hromadu chvatně počmáraných papírů, tak těžko čitelných, že jsem jejich prostudování odložil na později. Dostal jsem se k nim, jakmile se ze mne díky výtěžku této výpravy stal spokojený, klidný a spořádaný člen Velkého představenstva místních mnichů Řádu. Knihovna samotná mi také posloužila jako uschovna a pracovna kde jsem na své knize často pracoval (i.post cerralium - psáno v minulosti).

Dlužím vysvětlení ještě za to, že několik osob bylo velice proti tomu abych tu vůbec pobýval, ale budu stručný a řeknu jen, že můj předchozí život vyžaduje diskrétnost … tak proto.

Můžete postavit chrámy, posít cesty kapličkami a kříži, a přesto nezabráníte temným bohům dávného Múspellu znovu a znovu se objevovat ve zpěvech básníků a  v knihách moudrých, říkával jsem jim často bezbožně.

Abych se vrátil zpět k začátku, mé přivítání v Komplexu nepatřilo mezi nejlepší …
Inaugurace - je to trochu zbytečně vznosné slovo, to uznavám - nových obyvatel Komplexu proběhla bez větších problémů a konfliktů … tedy až na mě. Bratr Filaret dorazil první. Všechen svůj hubený majetek, který jsem kdy měl, přišel společně s malým trakařem tlačeným právě mnichem Filaretem. Osobně mě přidělil prostorný pokoj s okny do zahrady, o které jsem se v úvodu již zmínil a která svým vzhledem nepatřila mezi to čím by se mohl Komplex zrovna pyšnit. S místností, kterou mi přidělili jsem moc spokojený nebyl, protože byla důkladně cítit formolem, jodorformem a vinnými výpary. Stůl uprostřed místnosti byl doslova poset štamprlaty, škrabkami na vyprazďnování lebek, pinzetami, chuchvalci vaty, miskami plnými skleněných očí a barvících prášků. Na poličkách a nábytku se jako kouzlem objevily šiky mrtvé zvířeny v pozicích živých zvířat, od azurově zářícího drahokamu ledňáčka až k černé eleganci tereje; od zchýtralého zjevu lasičky po nepřátelsky vyčkávavý postoj Nithského ještěra prostupujícího tamními písky, od jemně nadýchaného peří neznámého ptáka, až po zsinalou kůži starobylého plaza.

Po třech týdnech neustálého uklízení a čištění jsem toho začínal mít dost, požádal jsem tak představeného Niela aby mi přidělil jinou místnost. Niel sice dodržel svůj slib, ale nebylo to o moc lepší. Před soumrakem jistého dne jsem si dal přestěhovat své věci a lůžko do místnosti, která kdysi snad sloužila jako skladiště. Dveře byly z dubu pobitého železem a měly zvnějšku tři mocné zámky a nějaké prapodivné značení, kterému jsem těžko porozuměl (opět se zde objevovali motivy sítě). Místnost měla jediné okno, vysoké a úzké, bylo hustě přehrazeno dvojitými mřížemi zapuštěnými do zdi. Světlo se jen těžce dralo skrz tuto barieru neočekávaných překážek. Když tam ostatní bratři donesli lůžko, poslední odlesk zapadajícího slunce zapálil komůrku a já vypadal jako nemocný, obklopený plameny a krví.

Zachvátila mne z toho znovu hrůza a strach, rozhodl jsem se proto strávit valnou část noci v motlitbách za blaho hostí, kteří se kdy zde uchýlili v dobrém počinu. Ve zvláštní úctě pak chovám svatého Gileana kterému se zlíbilo tvořit osud podle toho, jak co ve světě samotném převažuje. Ne nadarmo je zván bohem rovnováhy a spravedlnosti a ne nadarmo má ve svém emblému symbol vah. Musím však přiznat, že to zbožné uctívání které vkládám do tohoto boha má základy v hříšné pýše. Tak tomu je a tak tomu myslím i bude nadále …