Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Posel

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Posel

  • autor: Celoush (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 31.07.2004
  • hodnocení: 7.8/10 (diskuse: 2)
  • počet hodnotících: 22
  • počet zobrazení: 6516

Vítr pěkně foukal a můj právě rozdělaný ohýnek začal plápolat. Bylo poledne a já měl hlad. Po půlce dne, kterou jsem strávil během, jsem si musel odpočinout. Seděl jsem na přikrývce a díval se jak se zajíc, kterého jsem před chvíli ulovil, pěkně opéká. Občas jsem zajícem pootočil, aby byl dobře propečený. Byl jsem na kraji lesa, nedaleko od cesty směřující do vesnice honosící se jménem Lopuch. Tam jsem právě směřoval.

Utíkal jsem. Utíkal jsem před právem, které mě chtělo nespravedlivě obvinit. Už je to skoro týden, co jsem na cestě a od mé rodné vesnice jsem již dost daleko. Zde v okolí asi nikdo neví, kde Lesná, moje rodná ves, leží. Slunce pěkně hřálo a zajíc už byl skoro hotový. Už jsem se olizoval a těšil se.

Můj zrak na chvíli spočinul na cestě. Byl to jen pohled, ale hned jsem si uvědomil, že se po cestě se blíží nějaká osoba. Směřovala k Lopuchu. Pozorně jsem si jej prohlížel. Byl to muž, trochu vyšší než já. Oblečený v koženém obleku ,který nosí místní lidé a na zádech měl připnutý dlouhý zelený plášť, symbol Arakijských. Ten muž byl ozbrojený. Měl luk. Stejně jako já.

Ten muž mne chvíli také pozoroval a pak náhle odbočil a zamířil ke mně.
"Dobré poledne přeji," pověděl, když stanul kousek ode mne.
"Dobré," odpověděl jsem. "Posaďte se k mému ohni."
"Rád vaši nabídku přijímám," odpověděl zdvořile.
Sundal si svůj plášť a sednul si na něj.
"Kam putujete?" snažil se navázat konverzaci.

Moc jsem neměl na jakoukoliv konverzaci náladu. Lidí jsem se poslední dobou raději stranil, ale něco mi říkalo, že již nemusím. Od Lesné jsem již dostatečně daleko. "Sám nevím, teď směřuji do Lopuchu. Pokusím se tam vydělal si nějaké peníze a pak zase půjdu dále," pověděl jsem mu popravdě přesně to, co jsem hodlal udělat.

"Již jste jistě dlouho na cestě?" zeptal se znovu.
"Přes týden."
"Jaký důvod stojí za vaším putováním?" zeptal se zase. Připadal jsem si jako při výslechu. Jeden jsem nedávno zažil. Bylo to právě před osmi dny. Tehdy mě obvinili ze zabití kupce, kterého jsem při hlídce potkal.

Později ho nalezli mrtvého. Všechno směřovalo k tomu, že mě popraví, ale to jsem nemohl nechat dopustit. Utekl jsem jim z vězení. Sebral jsem své věci a zmizel z Lesné. Snažili se mě chytit, ale já se v lesích a kopcích vyznal velmi dobře. Mohu děkovat bohu vody, že své prsty umístil kolem Lesné a já mohl za pomocí potůčků a říček zmást psy se kterými mě pronásledovali.

"Utíkám," odpověděl jsem pravdivě.
Pokýval souhlasně. Překvapil mě. Čekal jsem, že se zeptá před čím. Měl jsem připravenou pohádku pro cizí zvědavé lidi, ale jen nerad dělám z lidí hlupáky. Doufal jsem, že se nezeptá.
"Před čím?" zeptal se.
Tak přece. Chvíli jsem byl ticho.
"Promiňte, ale nerad o tom mluvím," snažil jsem se z toho nějak dostat.
"Rozumím ti."
Oddechl jsem si. Asi není až tak zvědavý a nebo je ohleduplný.
"A kam vy putujete?" zeptal jsem se teď já.
"Také do Lopuchu, a pak dál na jedno místo."
Na chvíli zmlknul.
"Vy si chcete přivydělat peníze, ano? O něčem bych věděl."
"O co jde?" zeptal jsem se.
Zmínka o penězích upoutala mou pozornost.
"Vidím, že máš u sebe meč, štít a dokonce i luk."

To byla pravda. Všechno tohle mi zbylo z mé služby. Tohle vše jsem vlastně svým způsobem ukradl. Ale já to tak nebral. u nás doma jsem měl čtyřicet zlatých a tento týden jsem měl dostat výplatu, takže bych si ty věci mohl koupit. Dokonce si myslím, že můj otec za to musel zaplatit. A jak znám svou macechu, tak je zaplatila z těchto peněz.

"Ano mám," potvrdil jsem mu přítomnost své výzbroje.
"Víš jdu prozkoumat jednu zříceninu,"
"A doufáš, že tam něco najdeš?"
"Nedoufám. Jsem si tím jist."

Zaujal mě. Jak si může být jistý, že něco najde ve zřícenině, ve které určitě již byly stovky lidí. Slyšel jsem o takových lidech. Utečou z domu a myslí si, že brzo zbohatnou. Buď skončí jako žebráci nebo je někdo zabije. Někdy skřet, jindy vojáci. Život je drsný. Ale teď mě napadlo, že si možná myslí, že já jsem také jedním z nich. Možná mě také považuje za dobrodruha.

"A o co jde?" zeptal jsem.
Tentokrát jsem však chtěl vědět vše.
"Povím ti jednu krátkou povídačku. Ta zřícenina tu stála před velkou vodou a patřila kdysi knížeti Ormonovi. Ten prý vládl v okolí před více než sto lety. Byl prý hodně bohatý, ale byl neúprosný tyran a lidé se jednoho dne vzbouřili a pokusili se jeho hrad dobít. Snažil se utéct z hradu tajnou chodbou, ale to se mu nepovedlo. Zmizel. Lidé se do hradu dostali, ale Ormona nenašli. To je rozzuřilo, a tak hrad zapálili a pobořili. Právě tehdy se musel zasypat vchod do tajné chodby."
"A ty víš, kde ten vchod je?" odhad jsem.
"Přesně tak."
"A jak si to zjistil?"
"Našel jsem mapu hradu, podle které byl kdysi postaven. Měli ji v knihovně v Somlemu. Když jsem se před měsícem vrátil, rozhodl jsem, že to půjdu prozkoumat."
"A co myslíš, že tam najdeš?"
Uvědomil jsem si, že si již nějakou chvíli tykáme, aniž by k tomu někdo něco řekl.
"Ormon prý sebou vzal malou truhlici plnou šperků. Když půjdeš se mnou a pomůžeš mi, tak ti přísahám na svou čest, že ti dám jednu čtvrtinu z toho, co najdeme."
"Platí," vyhrkl jsem okamžitě ze sebe.
Ale co, řekl jsem si. Alespoň mu můžu zkusit pomoci. Když to vyjde může to pomoci i mě, a když ne, tak zase půjdu dál a budu na tom jako teď. A představa, hledání ztraceného pokladu mě velmi lákala.
"Dovol abych se představil, jmenuji se Meldagor," představil se.
Co teď? Mám mu říct své pravé jméno. Raději ne. Musím si vymyslet nějaké jiné. i když nerad lidem lžu, teď musím. Jen pro jistotu.
"Mé jméno je Sion," představil jsem se jménem, které mne první napadlo.
"Velmi mě těší," odpověděl. "Mohl bych si dát kousek toho tvého zajíce?"
"Samozřejmě," řekl jsem a utrhl jsem mu zadní nožku. Oba dva jsme si pak pochutnali.
"Kde jsi se tak naučil dělat zajíce?" zeptal se."V armá.....," nedořekl jsem, ale pozdě. Meldagor pochopil, co jsem chtěl říci a dokonce musel i pochopit, že jsem mu to nechtěl povědět.
Dojedl jsem. Konečně jsem měl zase plný žaludek. Vyndal jsem měch a trochu se napil.
"Vyrazíme?" zeptal jsem se.
"Klidně," řekl Meldagor.
Dal jsem si tornu na záda a zadupal oheň.

Na cestě

Rozeběhl jsem se směrem k Lopuchu.
"Héééj počkej," zařval na mě Meldagor.
Zpomalil jsem a počkal na Meldagora.
"Co se děje?" zeptal jsem.
"Kam utíkáš?"
"Vyrážím na cesty," odpověděl jsem.
"A to utíkáš?"
"Já vždycky utíkám," řekl jsem a mluvil jsem pravdu. Nikdy jsem nikam nechodil jen tak. Byl jsem zvyklý utíkat. Byl to pozůstatek mé práce.
"Tak dobrá," řekl Meldagor a rozeběhl se.

Běžel jsem za ním. Nasadil trochu větší tempo a tak jsem mu navrhl, abychom neutíkali tak rychle. Jinak dlouho nevydržíme a budeme muset za chvíli odpočívat.
I terén byl náročný. Běželi jsme přes vraní kopce. Právě uprostřed těchto kopců ležela malá vesnice se jménem Lopuch. Podle toho, co mi říkali ve Staré Lhotě, tak Lopuch je hornická vesnice. v okolí mají těžit železo. Je tu prý pár dolů v okolí, ale většina z nich jsou prázdná. Lidé pomalu vraní kopce opouštějí.

Všechno železo, co zde bylo se vydolovalo před pěti lety. Vraní kopce byli opuštěné. Člověk, který tudy šel nemusel potkat jedinou živou duši celý týden, ba i měsíc. Byla to klidná cesta. Zde v okolí bylo málo obchodníků a karavany tudy většinou jen projížděli. Běželi jsem asi hodinu, a pak jsme konečně uviděli kouř z komínu. Lopuch sice vidět nebyl, ale věděli jsme, že jsme nedaleko od něj.

"Už nemůžu," pověděl popravdě Meldagor.
Pochopil jsem, že Meldagor není zvyklí běhat dlouhé trasy.
"Co jsi dělal v armádě?" zeptal se mě.
Když už ví, že jsem byl v armádě, tak mu to můžu povědět.
"Dělal jsem posla. Běhal jsem se zprávami."
"To jsi neustále běhal. Proč jsi nejezdil na koni?"
"Běhal jsem přes velké kopce, a přes není možné se dostat jinak než pěšky."
"Muselo to být vyčerpávající. Běhat neustále tam a zpět. Kolik jsi toho denně naběhal?"
"Jednou jsem vyrazil brzy ráno z Kráskova a večer jsem se dostal do Slunné. To je asi padesát mil skrz kopce."
Všiml jsem si, jak se na mě Meldagor s obdivem dívá.
"A co ty? Odkud jsi a co děláš?"
"Jsem z Torgaru. Můj otec je místní starosta. Jezdíval jsem na koni a pozoroval okolí. Znám to tu velmi dobře. Vždycky mě Vranní kopce zajímali."
"Torgar je nedaleko odsud?"
"Kousek východně od Staré Lhoty. Žijí tam asi dvě stovky lidí."
"To není zase tak moc veliká vesnice."
"Kousek od nás má svoje sídlo místní vojenská posádka."

To mě zaskočilo. Nevěděl jsem, že jsem tak blízko od nějaké vojenské posádky. Zde mě však asi hledat nebudou. Tedy doufám.

Slunce pěkně svítilo a tráva se vlnila a vypadala jako rybník, na kterém vítr vytvořil vlny. Všechno v okolí bylo zelené. Velké široké stráně. Příroda sice krásná, ale pro hospodáře nevlídná. Půda zde však byla špatná. Příliš kamenitá. Ale kousek opodál byli vidět malá políčka. Meldagor byl vysílený, a tak jsme jenom šli. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem pozoroval okolí. Přiblížili jsme se k Lopuchu na dohled. Viděl jsem sotva čtyřicet domů.

"Je tady místní hostinec u Orla. Hostinský se jmenuje Lanter. Je to poctivý chlap. A vaří dobře."
"Dáme si tam jídlo," navrhl Meldagor.
"Promiň, ale raději bych něco zkusil ulovit. Nemám příliš peněz a nerad je rozhazuji."

To byla pravda. v kapse jsem měl sotva tři zlaté. Vše co mi zbylo z deseti zlatých, které jsem si vydělal po cestách. Třikrát jsem musel zaplatit za přechod přes most či hranici země jeden zlatý. Čtyři zlaté jsem utratil za nové šípy. Ty mě drželi nad vodou. Měl jsem štěstí, že jsem byl dobrý střelec a dokázal jsem trefit téměř vše, co jsem chtěl. Mým největším úlovkem na cestách byla srnka. Vzal jsem si kus masa a uschoval. Něco jsem snědl a zbytek zahrabal.

"Víš co? Dneska tě zvu. Všechno zaplatím. Přespíme zde a ráno vyrazíme ke zřícenině."
"Dobrá," řekl jsem.
Byl jsem potěšen. Možná si dám i pivo. První po týdnu.
Došli jsem do Lopuchu. Nikdo si nás příliš nevšímal. To jsem byl rád. Nerad na sebe upozorňuji.
Šli jsme rovnou do hospody.

U orla

Meldagor vešel první. Pozdravil a přešel k pultu. Já se zastavil kousek od dveří a rozhlédl jsem se. Nebylo zde příliš mnoho lidí. Sedl jsem si k jednomu stolu a počkal, až přijde Meldagor. Ten přišel za chvíli i s hostinským Lanterem. Ten nám donesl dvě piva.

"Dobrý den," pozdravil jsem ho a Lanter to jen přešel s úsměvem a přikývnutím.
S Meldagorem jsme si přiťukli a napili se. Bylo to moc dobré pivo.
"Objednal jsem nám pokoj," řekl Meldagor. "Je to číslo šest a je i s koupelí."

Byl jsem Meldagorovi nesmírně vděčný. Asi ze mne cítil, že ji potřebuji. Byl na mě hodný a přemýšlel jsem, proč to asi dělá. Možná je to proto, že se bojí, že ho opustím a nepůjdu s ním. Alespoň doufám. Nemám rád lidi, co dělají věci jinak, než se tváří, že by je udělali. Popíjeli jsme a večer se pomalu blížil. Když slunce zapadalo byla již hospoda plná. My v sobě měli již páté pivo.

"Za chvíli půjdu spát," řekl jsem Meldagorovi.
"Počkej," řekl Meldagor. "Kam by si spěchal?"
Měl pravdu. Dal jsem si další pivo a Meldagor ho zase zaplatil.
Po chvíli jsem však pocítil únavu a všiml jsem si, že Meldagor začíná být opilý.
"Tak a jdeme spát."

Vzal jsem svůj a Meldagorův batoh a pomohl Meldagorovi na nohy. Šli jsme do svého pokoje. Meldagor si lehl na postel a ihned usnul. Já si sundal šaty a vlezl si do koupele. Byla ještě trochu teplá. Byla to nádhera. Vzal jsem svoje kalhoty a namočil je a pořádně je vydrhl. Byla na nich týden stará špína. Pak jsem je vyždímal a položil rozložený na zem. Máchal jsem se tam, dokud jsem nepocítil, že začíná být studená. Pak jsem vylezl. Vzal jsem svoje kalhoty a nasadil si je. Cítil jsem, že jsou neustále mokré, ale to mi nevadilo. Vymáchal jsem ještě svoji propocenou košili a svůj plášť. Pak jsem je rozložil na zem. Sfoukl jsem svíčku, která neustále svítila a zalehl. Po chvíli jsem spokojený usnul.

Probudil mě Meldagor.
"Co se děje?" zeptal jsem se.
"Vyrazíme," řekl.
Vstal jsem a vzal si svoje věci.
"Byl jsem ve vesnici a koupil dvě lopaty," řekl mi a ukázal na dvě nové lopaty, které stáli opřené o zeď. z hospody jsme vyšli ještě před tím než nalévali, a tak jsme hned vyrazili pryč z Lopuchu.
"Kam teď směřujeme?" zeptal jsem se, protože jsem to vůbec netušil.
"Musíme jít dál po cestě. Pak u velkého kamene zabočíme doleva a pak dále dokud nenarazíme na potůček. Ten nás zavede pod zříceninu," vysvětlil mi cestu Meldagor.

Zase jsme běželi. i když se to Meldagorovi nelíbilo podvolil se mému přání. Běželi jsme jenom ke kameni. Byl to takový velký kámen, kterého tu musela zanechat velká voda před třiceti lety. Pod kamenem byla díra a v ní měla sídlo liška. Proto se i tomuto kameni říkalo liška.

Zamířili jsme skrze louku na západ. Počasí nám neustále přálo. Slunce nám hřálo do zad. Bylo příjemně. Vítr foukal tak, jak by měl. Ani příliš silně, aby obtěžoval v chůzi, ani pomalu aby neochladil. Mraků bylo na nebi málo a na déšť to rozhodně nevypadalo. Cesta docela rychle ubíhala. Meldagor si našel hůl, o kterou se opíral při neustálém scházení a vylézání do kopců.

Po hodině jsme konečně dorazili k potůčku. Ten si pomalu tekl skrz zelené údolíčko. Kolem potoku rostly různé keře, a tak museli jít kousek opodál. Za chvíli jsme narazili na malou stezku, která vedla podél potoku.

"Tudy chodí zvěř k jezírku," vysvětlil mi Meldagor.
"Jak daleko je to jezírko?"
"Asi tak tři míle."
"A jak je to daleko ke zřícenině?"
"Asi dvě míle."

Pokračovali jsme dále. Potok se neustále rozšiřoval a za chvíli byl tak široký, že ho již nebylo možné přeskočit. Příroda tu byla pěkná, ale kopce byly neustále vyšší a vyšší.

Pochodovali jsme ještě nějakou dobu a pak jsem zahlédl zříceninu. Stála na kopci a její větší část byla sesunutá k zemi. Byly vidět náznaky věže, ale bylo jasné, že zřícenina je neobyvatelná.

"Musíme si dát pozor. Občas se tu objeví vlci."

Vlky jsem nikdy neměl rád. Jednou, když jsme pochodovali s oddílem po kopcích napadlo nás asi deset vlků. Můj kamarád Lern tehdy útoku podlehl. Vlk mu rozkousl hrdlo. Vlka jsem pak zastřelil šípem, ale Lernovi již nebylo pomoci. Pohřbili jsme ho tam i s dvěma dalšími muži - Marilen a Tudror. Jejich jména si budu navždy pamatovat.

Začali jsme stoupat vzhůru. Nebylo to příliš náročné. Terén byl suchý a pevný. Konečně jsem stanul před zříceninou.
"A kde by ten východ měl asi být?"
"Podle mapy kousek odtud."
Obešli jsme zbytky věže a došli k téměř dvou sáhové rozvalině. Tu jsme také obešli a octli se u zbytků malého domu.
"Zde musel bydlet kuchař nebo někdo takový. Chodba by měla být přímo pod námi."
"Jak hluboko?"
"Asi tři sáhy."

Meldagor vzal lopaty a jednu mi hodil. Sundal jsem batoh a pak luk.
Začali jsme kopat. Bylo již poledne a slunce nejvíce pálilo. Potili jsme se. Meldagor odskočil k potůčku pro vodu. Kopal jsem dále sám. v tom jsem uslyšel vrčení. Zaznělo to kousek od mě. Skočil jsem k torně a vyndal z pochvy meč. Na to abych sundal štít jsem ani nemyslel. v batohu jsem nesl i své kožené krzno, ale než bych to vytáhl musel by mě vlk třikrát zabít a sežrat.
"Vrrrrrrr," uslyšel jsem znovu. Tentokrát blíže. Bylo to kousek za hromadou kamení, která mi zavazela ve výhledu.
Po chvíli z těch míst vyšel Meldagor.
"Vylekal jsem tě, co?" řekl s úsměvem. Chtěl jsem mu vynadat, ale raději jsem mu hodil lopatu a napil se trochu vody.
Práce nám šla dobře. Za hodinu jsme již byly dva metry hluboko. Na chvíli jsem si odpočinul. Meldagor kopal sám. v tom najednou jsem uslyšel ránu a uviděl, jak se díra rozšiřuje a Meldagor v ní náhle zmizel. Okamžitě se zvedl oblak prachu.

Vchod

"Hééj, jsi v pořádku?" zařval jsem do díry. Nic jsem však neviděl.
"Jo, sesunulo se to."
"Je to chodba?" zeptal jsem se.
Chvíli ticho.
"Jo je to ona, to jsou kamenné zdi, juchů," zaradoval se Meldagor. "V batohu mám lano."
"Šel jsem k Meldagorově batohu a vyndal jsem z něj lano. v batohu měl několik plátěných sáčku s různými bylinkami. To mě překvapilo. Nemyslel jsem, že má co dočinění s bylinkářem.

Lano jsem vzal a uvázal pevně kolem stromu, který rostl nedaleko. Bylo deset sáhů dlouhý, takže dosáhlo až k podlaze chodby.
"Podej mi batoh," ozvalo se zdola.
Vytáhl jsem provaz a batoh k němu přivázal. Pak jsem ho spustil dolů. Kousek opodál ležel Meldagorův luk, toulec s šípy a sekera.
"Dávej pozor," zařval jsem hodil jsem vše dolů.
Pak jsem přivázal svoje věci a poslal je dolů. Nakonec jsem sám sešplhal.
V tu chvíli, co jsem slezl Meldagor rozsvítil lucernu, co měl sebou.
"Tam tudy bychom se vrátili k hradu a tam tajná cesta pokračuje," řekl a ukázal tým směrem odkud jsme ke zřícenině přišli. Vyrazil první. Šli jsme pomalu a dávali pozor na vše, co se kolem dělo. Chodba to byla stará. Kamení bylo dobré, ale mezi škvírami začali prorůstat kořeny stromů. Došli jsme k malé zátočině.
Prošli jsme malou kličkou a naskýtal se nám nepříliš povzbudivý pohled.
"Chodba je zavalená," pravil neúprosnou realitu Meldagor.
Bylo tomu tak. Kamení, které se sesunulo zatarasilo celou chodbu.
"To je špatné," pravil jsem.
"Zkusíme ta na druhé straně," navrhl jsem. Ale věděl jsem, že zavalená chodba musela Meldagora zklamat. Otočili jsme se a vrátili se k díře a pokračovali dále. Za chvíli jsme narazili na malou křižovatku.
"Podle toho co si pamatuji by na bocích měli být nějaká skladiště," řekl Meldagor.
Šli jsme zatím rovně, ale za chvíli jsme narazili na zával.
"Další zával," řekl Meldagor. "Takže to bylo na nic."
Meldagor ztratil naději.
"Půjdeme se podívat do těch skladišť, třeba tam něco najdeme," navrhl jsem, ale tušil jsem, že nic už nemůže Meldagora povzbudit. Jeho sen vyprchával. Šli jsme doleva. Místnost byla poloprázdná. Skoro nic v ní nebylo. Byly tu dva polorozpadlé sudy a zbytky nějakého oblečení. Meldagor byl psychicky na dně. Jeho sen se rozplynul. Sedl si na zem a díval se do země.

Já jsem neváhal. Rozhodl jsem se podívat se do vedlejší místnosti. i kdyby tam nic nebylo, aspoň bych měl jistotu. Vytáhl jsem si z batohu louč, kterou nosím od doby služby. Tehdy jsme ji používali pro běh v noci, abychom lépe viděli a také to zastrašovalo některá zvířata. Louč jsem zapálil. Místnost se rozzářila. Přešel jsem zpět na chodbu a pohlédl do druhé místnosti. Pak jsem vešel. Byla rozměrově úplně stejná, jako ta ve které seděl Meldagor. Sice tu nebyly ty dva sudy, ale byla tu velká bedna. Měla trochu pootevřené víko. Zabral jsem a oddělal je celé. Pak jsem se podíval dovnitř. Překvapilo mě, že na dobu, kterou tu musela bedna strávit byl její vnitřek docela zachovalý. Bylo zde pár zbytků oblečení, ale i několik zbytků nějakého koženého oblečení. Plamen louče se náhle zachvěl. Rozhlédl jsem se, co se to děje?

Podíval jsem se po celé místnosti. Teprve nyní jsem si všimla malé díry v opačném rohu místnosti. z místa odkud jsem vešel nebyla vidět, protože mi v pohledu zabraňovaly kořeny. Přešel jsem k té díře, abych ji lépe prozkoumal. Projel jsem po ní rukou. Když jsem trochu více zatlačil část zdi se odsunula. Teď jsem si všiml, že to, co jsem našel je tajná chodba.

"Meldagore!!!" zařval jsem.
Chvíli nic nebylo, a pak Meldagor přišel. Byla z něj cítit bezmocnost.
"Našel jsem tajnou chodbu," řekl jsem.
Meldagorovi se náhle rozzářili oči. Úplně se změnil. Jako by se mu vrátil smysl života. v tu chvíli jsem si uvědomil, jak nebezpečné to může být. Co kdyby tam zase nic nebylo. Meldagora by to mohlo úplně zlomit.
Zabrali jsme oba dva a dveře se otevřeli. Oba plní očekáváni jsme vstoupili. Chodba byla dlouhá. Šli jsme nějakou chvíli a oba byli velmi netrpěliví. Za chvíli jsme se dostali k odbočce, kde hned chodba končila. Ale tentokrát nebyla zavalená.
"Myslíš, že je to konec chodby?" zeptal se Meldagor.
"Měli by tu být dveře," řekl jsem a už jsem je hledal.
Po chvíli jsme našli malou páku.
"Zaber," řekl jsem a oba dva jsme za ni zatáhli.
Kamenná deska se odsunula.
Meldagor vystrčil ruku a místnost, kam chodba vedla se rozzářila.
"Tohle je hrobka?" zeptal jsem se.
"Vypadá to tak."
Podíval jsem se odkud jsme to vylezli.
Na stěně nad tajným vchodem jsme přečetli nápis: Toto je rodinná hrobka rodu Ormonů.
"Takže rodinná hrobka," řekl jsem.
"Je prý prokletá," řekl Meldagor.
Zarazil jsem se. Co tím myslel?
"Co tím myslíš?"
"Povídá se, že je prokletá. Každý, kdo si vezme více než přinesl bude potrestán.
"A věříš tomu? zeptal jsem se.
"Nevěřím," odpověděl a trochu mě uklidnil.
Prošel jsem po místnosti. Byla celkem rozsáhlá a z ní, kromě tajného vchodu, vedli další dvoje dveře. Zdi této místnosti byly popsány různými nápisy.
"Or elinor at samun tg horol mane su," přečetl jsem nápis ze zdi.
"Víš, co to znamená?" zeptal se mě Meldagor.
"Elinor byla kdysi Arakijská vévodkyně."
"Myslíš, že je tu pohřbena?" zeptal se znovu.
"Možná, ale o tom pochybuji," a měl jsem pravdu. Elinor by nikdy nepohřbili do rodinné hrobky Ormonů, když do tohoto rodu nepatřila. Teda alespoň si nevzpomínám, že by o Elinor někdo tvrdil, že je Elinor z Ormonů.
I když jsem věděl, že tento nález nemůže Meldagora plně uspokojit, přesto vypadal nadšený. Procházel se po místnosti a pozoroval vše, co by nikoho jiného nezajímalo.

"Kam teď půjdeme?" zeptal jsem se.
"Jdeme doleva," řekl, asi proto, že u těch dveří zrovna stál.
Dveře šli lehce otevřít, ale hned jak se pootevřeli, vysypalo se do místnosti několik kamenů.
Dovnitř jsem neměl čas pohlédnout, protože Meldagor hned zavřel dveře.
"Je to zase zavalený," řekl.
"Tak jdeme do těch druhých," navrhl jsem.
Stál jsem kousek od nich, ale raději jsem počkal než Meldagor přijde. Bylo mu v očích vidět, že on chce být ten první, kdo dveře otevře.
Přišel pomalu ke dveřím a otevřel je a okamžitě je zase zavřel.
"Zase je to zavalený?" zeptal jsem se.
Meldagor na mě pohlédl s hrůzou v očích. v tu chvíli se ozvaly rány na dveře.
Lekl jsem se. Rány šli z druhé strany. Meldagor skočil ke dveřím a držel je, aby se neotevřeli.
"Co je tam?" zeptal jsem se, ale raději jsem to vědět nechtěl.
"Chodící mrtvoly," odpověděl mi.
Kdysi jsem slyšel příběhy o chodících kostrách a mrtvých, co vylézají z hrobů. Prý zabíjeli lidi a téměř vždy sloužili někomu zlému. Sáhl jsem po meči a z batohu jsem sundal štít.
Meldagor sáhl po své sekeře. Jediné zbrani kromě luku, kterou vlastnil.
"Myslíš, že je jde zabít, nejsou náhodou nezranitelní?" zeptal se.
"Já doufám, že ne."
Na dveře se ozývali čím dál větší rány.
Ustoupil jsem trochu bokem a čekal. Za chvíli uskočil i Meldagor. Chvíli poté se dveře rozletěly.
Do místnosti vletěli zbytky dveří, ale naštěstí jsme stáli bokem. Do místnosti vpochodovali dvě kostry.

Kostlivci

"Kostlivci," řekl Meldagor.
Ano, tak se jim vlastně říkalo. Oba měli štíty, jeden měl sekeru a druhý šavli. Jejich prázdné důlky naháněly strach. Lebka kostlivce se šavlí se na mě podívala a kostlivec zamířil ke mně. Druhý šel po Meldagorovi. Hrůza mě naplňovala, chvíli jsem nebyl schopný se ani pohnout. Pak jsem zaregistroval letící šavli. Nestihl jsem ránu včas vykrýt a šavle se mi zabořila do ramene. Krev ze mě začala téct takovou rychlostí, že jsem dostal strach, že ta rána znamená moji smrt. Ale já nechtěl umřít v této kobce. Mečem jsem vybral další pokus kostlivce o mé zabití. Pak se pokusil kostlivec zaútočit na můj bok. Meč se mě zasekl do štítu a kostlivci se náhle poodhalil bok. Mečem jsem rychle máchl a zasáhl nechráněnou část. Kostlivec se sesypal.

Pohlédl jsem na Meldagora. Ten už stál nad mrtvým kostlivcem. Také měl malou ránu v boku, ale nebyla tak hluboká jako ta moje. Meldagor se po mě podíval a viděl, jak krvácím. Chtěl jít hned ke mně, ale v tu chvíli do místnosti vběhl další kostlivec. v ruce měl široký meč a zamířil hned po Meldagorovi. Ten hladce vykryl kostlivcův první útok. Viděl jsem, že Meldagor umí ze svou sekeru velmi dobře zacházet. Rozběhl jsem se a zamířil k Meldagorovi, abych mu v boji pomohl.
Kostlivec mečem dvakrát máchl a podařilo se mu druhým sekem překvapit Meldagora a těžce ho zranit na boku. Meldagor vykřikl hrůzou a snažil se zaseknout svou sekeru do kostlivce. Sekera se však zasekla do kostlivcova štítu. Kostlivec mou ránu určitě nečekal, možná ani nevěděl, že tu také jsem. Sekl jsem, co nejvíce mohl a po štítu se rána svezla do kostlivcova boku. Silný náraz mého meče kostlivce odhodil. Kostlivec narazil na zeď a upustil meč. Toho jsem využil a zaútočil. Meldagor si držel ránu a sahal po svém batohu, který sundal před bojem. Můj batoh ležel kousek od zbytků prvního kostlivce. Můj první útok kostlivec vykryl štítem, ale druhý již neměl šanci vykrýt. Meč našel svůj cíl a oddělil kostlivcovu lebku od zbytku těla. Kostlivec se přestal hýbat.

Podíval jsem se na Meldagora. Ten z batohu vyndal ty své bylinky a začal si je sypat na ránu. Těžce oddychoval. Asi to pálilo. Chvíli oddechoval a pak přestal těžce dýchat. Ránu ho už asi nebolela.

"Tady máš, dej si to na ránu," řekl Meldagor a podal mi sáček s květy nějaké rostliny. Posypal jsem si jimi svou ránu. Začalo to hned strašně pálit. Těžce jsem oddechoval, jako Meldagor před chvíli.

Najednou jsem ránu necítil. Bylo to jako bych ji vůbec neměl. Podíval jsem se na ni. Krev z ní ani netekla. Roztrhl jsem si svou košili a obvázal si tu ránu.

Meldagor zatím vytrhl svoji sekeru z kostlivcova boku. Já si mezitím otevřel tornu a vyndal z ní svoje kožené krzno. Už dlouho jsem ho na sobě neměl. Ale teď k tomu byla velmi příhodná chvíle. Nemohl jsem vědět, co mě za dveřmi čeká. Navléknout krzno mi netrvalo příliš dlouho.

"Vyrazíme?" zeptal jsem se. Meldagor přikývl a oba jsme vešli do dveří. Vzali jsme si i svoje torny. Luk jsem si raději schoval ke zbytkům kostlivců. Nechtěl jsem se s ním v chodbách vláčet, protože by mě při boji jen zavazel. Chodba byla úzká a jakýkoliv boj v ní by byl příliš obtížný.

Chodba však byla dlouhá asi tři sáhy a my se hned dostali do další místnosti. Meldagor vešel první a místnost ozářil svou lucernou. Svoji louč jsem již nechal zhasnout a nyní ležela vedle mého luku u kostlivců. v místnosti byli jen hroby. Kamenné hroby. Byli zde různé nápisy i s vyraženými roky narození a úmrtí. Všechno to byli členové Ormonova rodu. Prohlížel jsem si zdobené kryty, když v tom se ozval hluk odsunující ho se kamene. Takové skřípění a praskání.
Připravil jsem se krýt. Meldagor se podíval směrem odkud byl hluk slyšet. Lucerna ozářila jeden z hrobů a my viděli, jak se jeden hrob otevírá. Začal jsem se zase bát.

"Co to je?" zeptal jsem se.
"Asi další ko.....," řekl Meldagor, když v tom z hrobu vystoupila mrtvola.
Vysely z ní zbytky kůže a pomalými kroky se vydala k nám. Vyskočil jsem na hrob a sekl po té příšeře. Jedinou dobře mířenou ranou jsem ji usekl jeden z jejich napřažených pařátů, které se po mě sápali. Meldagor vrhl svoji sekeru a ta se zabodla příšeře do boku. Stvůra se otočila směrem k Meldagorovi a já toho využil a jediným sekem jsem ji rozpůlil. Nebylo to až tak těžké.

"Tohle je prokleté místo," řekl Meldagor, když vytahoval sekeru z mrtvého těla.
Již mi začala docházet slova - prokleté místo. Podíval jsem se po místnosti. Byla téměř stejná jako ta předchozí. Všude byly nápisy v neznámém jazyce. k hrobům jsem se raději ani nepřibližovali.

Z místnosti vedli jen jedny dveře a to ty kterými jsme přišli.
"Pokud si dobře vzpomínám na plány hrobky, tak by tu měla být ukrytá místnost s hrobem vévody Ormona i Krutého. Meldagor si prohlížel nejvzdálenější zeď od dveří.
"Tady jsou," řekl a v tom se kus zdi odsunula do boku. Tajné dveře se otevřeli.
"Kdo jste?" ozvalo se zevnitř.
Srdce se mi zastavilo. Tady přece nikdo nemůže být. Dávno by tu musel zemřít hlady.
"Kdo jste a proč vstupujete do mého hrobu?" zeptal se hlas znovu.
Byl to silný hlas a zněl jako zvon.

Ormon

"Ormon i Krutý," řekl Meldagor.
V tu chvíli jsem se zhrozil.
Z tajných dveří vystoupila postava. Byla úplně nahá a vyseli z ní jenom cáry chlupy. Byl to odpudivý pohled.
"Vy jste přepadli moji hrobku, zabili jste mi mé sluhy, jakým právem?" zeptal se.
"To oni nás napadli, my se jen bránili," oponoval mu Meldagor.
"Oni chránili mou hrobku, jakým právem jste přepadli mou hrobku?" opakoval svou otázku.

Co jsem mu měl říct? Promiňte, ale přišli jsme si pro vaše zlato.
"Přišli jsme tě zabít," řekl Meldagor.
Co to říká? Vždyť on ho vyprovokuje k tomu, aby nás napadl.
Ormon se po něm vrhl, ale Meldagor mu uskočil a zabořil do jeho těla svou sekeru. Udělal jsem mohutný skok, a při dopadu jsem po Ormonovi sekl. Sek se mi příliš nepodařil. Chtěl jsem mu zasáhnout tělo, ale místo toho jsem mu prosekl nohu. Meldagor využil chvilkové nepozornosti tvora a udeřil ho sekerou. Ormon padl k zemi, ale neustále se hýbal. Tohle by žádný voják, kterého znám nepřežil. Meldagor do něj chtěl znovu udeřit, ale Ormon se rychle ohnal a zajel pařáty Meldagorovi do nohou. Ten s hrůzou vykřikl a padl k zemi. v tu chvíli jsem se zhrozil.

S nenávistí v očích jsem tvorovi usekl hlavu. Bylo po Ormonovi.
Meldagor se probral. Díky bohu je živ. Bál jsem se nejhoršího.
"To je bolest," řekl Meldagor a sáhl si po ráně. Sundal jsem mu batoh a vyndal jsem mu ten sáček s bylinami.
"Ten ne, podej mi ten druhý s modrým okrajem a vyšitým stromem," řekl mi.
Našel jsem malý plátěný pytlík a v něm několik bylin. Všechny jsem mu vysypal do rány.

Meldagor zavřel oči. Usnul. v tu nejvhodnější chvíli.
Vzal jsem jeho lucernu a rozhodl jsem se podívat do vedlejší místnost. Musel jsem položit štít, a byl si vědom, že při případném boji by mi mohl chybět.
V místnosti byla jen jedna hrobka. Byl na ní nápis: Zde leží vévoda Ormon I. Narozen v Alemu 3201, zemřel v Gorogu 3254. Tak byl to opravdu on. Musel být opravdu krutý, že pak musel věčně žít v této kryptě. Pečlivě jsem si prohlédl místnost. Byla nejhezčí ze všech krypt, které jsem dnes viděl. Měla nádhernou výzdobu s obrazy znázorňujícími bojovníky na koních nebo velké hrady. Kdysi jsem podobný obraz viděl na hradě Deron. Tam jsem jeden rok sloužil. Pak mě dali k poslům a byl jsem rád. Bavilo mě to. Toulat se po kraji, a dělat si, co člověk chtěl. Lidé k vám museli být vstřícní a nechávat vás přespávat u nich doma v bezpečí.

Co mě však na kryptě zaujalo byla malá truhla s nápisem majetek Ormona I. Za to, co nám provedl mu hrobku vykradu. Mé rozhodnutí bylo jasné. Přešel jsem k truhle a otevřel víko. v tu chvíli, kdy se víko nadzvedlo se ozvalo lehké cvaknutí. Reflexivně jsem cukl rukou a malá šipka mě proletěla kousek od ruky a zabodla se do zdi.

"Do prdele," oddechl jsem si.
Víko jsem s klidem otevřel a podíval se do truhly. v truhle leželo staré oblečení Ormona, které však bylo téměř celé rozpadlé. Prohrabal jsem ty zbytky a našel malou truhličku. Vzal jsem ji a otevřel. v truhličce leželi dva velké prsteny a jeden malý přívěšek. Zaradoval jsem se.
"To bude stát aspoň deset nových zlatých," řekl jsem si.
Chtěl jsem odejít, ale pak mě napadlo, že bych se mohl podívat do otevřené hrobky. Neodolal jsem.

Vzal jsem lucernu a nahlédl do hrobky. v hrobce ležel meč. Ale nebyl to obyčejný meč. Byl pěkně zdobený a ani druh meče jsem nedokázal poznat. Vzal jsem si ho. Byl vykován z nějakého zvláštního materiálu, který jsem neznal. Meč byl na vrcholu tenký a směrem k držadlu se rozšiřoval. Takovéto meče musely existovat dříve. Tohle jsem si rozhodl zanechat pro sebe. Hrobku jsem nechal hrobkou a tajné dveře za sebou zavřel. Vzal jsem truhličku a schoval ji do torny. Chtěl jsem se rozdělit s Meldagorem, až se probere.

Čekal jsem dlouhou chvíli. Lucerna pomalu dohořívala, když se Meldagor probral.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Omdlel jsi, potom, co jsem ti dal ty bylinky do rány."
"Aha," řekl Meldagor a pomalu vstal.
"Hele, co jsem našel!" řekl jsem Meldagorovi a ukázal mu truhličku.
Oči se mu rozzářili. To je ta truhlička. Měl tam být prsten s pečetí.
"A tohle jsem tam taky našel," ukázal jsem Meldagorovi meč.
"Vypadá nádherně," řekl. "Ponechej si ho, je to tvoje odměna za mou záchranu."
Pak jsme sebrali věci a odešli z hrobky. Když jsme vylezli na povrch napadlo mě myšlenka.
"A co se tedy stalo s tím Ormonem, co utíkal?"
"Myslím, že se schoval do hrobky, ale Ormon i Krutý ho zabil a truhličku si vzal. Byl jejich prokletí. Tedy prokletím rodu Ormonů," předpokládal Meldagor.
"Myslím, že toto je konec rodu Ormonů," řekl jsem.
Vylezli jsme. Byla již noc, a tak jsme skoro nic neviděli. Vzal jsem svou louč a zapálil.
"Kam teď půjdeme?" zeptal se Meldagor.
Usmál jsem se. Měl jsem nového kamaráda, ne-li přítele.
"Myslel jsem, že se chceš vrátit domů," řekl jsem.
Chvíli se tiše díval do tmy.
"Nikdy jsem o tom neuvažoval," řekl a vydal se na cestu.
"Takže, kam teď jdeme?" zeptal jsem se zase já.
"Do Pomezí," řekl.

Proč ne? Vyrazili jsme. Naše kroky směřovaly pryč od hrobky Ormonů.