Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Vzpomínky pouště

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Vzpomínky pouště

  • autor: pelleron (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 12.04.2005
  • hodnocení: 7.0/10 (diskuse: 6)
  • počet hodnotících: 21
  • počet zobrazení: 6354

Úryvek z cestopisného deníku Adariana el Bílý Kamen:
Byla tma. Spolu s celou karavanou jsme se už dávno rozhodli, že dnes už nemá cenu pokračovat v cestě. Ochladilo se a od východu začal pofukovat vítr, který mě, neznalému cestovateli, vháněl do očí nepříjemný bílý písek z okolní pouště. Vítr vždy rozcinkal zvonky a rolničky, které byly na každém vozu a zaháněly zlé džiny.
V posledních dnech jsem už mnohokrát musel ocenil oblečení obyvatel pouště – beduínů. I ve velkých vedrech chodí zahalení do několika vrstev látky, na hlavě turban, kolem obličeje omotanou látku. Sice stále nechápu, jak mohou vydržet horko, které jim musí být, ale proti písku chrání výborně.
Očima jsem zabloudil k velbloudům, kolem kterých pobíhal jeden beduín. Jmenoval se Voršam a na dlouhé pouti do oázy jsme se stali přáteli. Věděl jsem, že Voršam je kněží kmenu. Právě on s sebou vozil posvátný kamen, ve kterém sídlila bohyně kmenu.
Během chvíle se u Voršama shromáždila většina kmene, obešli posvátný kamen a šli si rozložit stan. Dlouho mi trvalo, než jsem si na tento způsob uctívání boha zvykl. Jednou jsem se Voršama ptal, proč se k bohyni nemodlí, tak jako je to zvykem v mojí zemi. Bohyně je prý neslyší.

Cesta pouští trvala několik dní. Během našeho putování jsme se potkali s několika karavanami podobnými té naší. Beduíni vždy něco vyměnili nebo koupili. Měl jsem pocit, jako by se snad všichni navzájem znali.
V jedné karavaně část beduínů chodila pouze s černým turbanem. Voršam mi vysvětlil, že jsou v krevní mstě s někým, kdo zabil jejich příbuzného.

Ráno pátého dne jsem na obzoru spatřil obrysy Bílého kamene, snad největšího města, co jsem kdy viděl.
Městskými branami jsme vjeli dovnitř. Omámeně jsem si prohlížel vysoké stavby z toho nejbělejšího kamene. Odráželo se v nich samotné slunce. Barevně zdobené kopule a velká okna dělala z města hotový kaleidoskop barev. Všude byl slyšet hlas z tržiště, jak se kupci mezi sebou překřikovali, kdo z nich má nejlepší zboží.
Na trzích ve venkovních krámcích krytých jen baldachýnem bylo snad všechno: měkké polštáře na sezení, krásné zdobené koberce, závoje pro milou nebo turban pro mě, ovoce, barevné závěsy s třásněmi, nádherné zlaté šperky, kožené pytle a měšce, velké nádoby na mléko nebo jiné pití, jízdní zvířata jako jsou velbloudi, oslíci a malí rychlí koně, nebo velké vějíře z peří, stany, spoustu hliněných džbánků, konví a hrnků, drůbež, malé opičky a překrásné pávi a knihy. Mnoho pultů se lesklo tím nejušlechtilejším ostřím šavlí a zahnutých mečů, balandýr s vrhacími noži nebo kopí nebyly žádnou výjimkou.
A mezi tím vším zmatkem se proplétaly karavany velbloudů, muži oblečení ve volných kalhotách přepásaných opaskem s košilí nebo jednoduchou vestou a ženy v krásných šatech se vzory květin. Obličeje měly zahalené do lehkých závojů, takže jsem viděl jen jejich překrásné mandlové oči. Tak krásné dívky jsem snad nikde na světě neviděl.

V noci mě Voršam vzal do jednoho ze zdejších paláců, kde žil jeho strýc. Konala se tu velká oslava na počest nového kalifa, vládce Říše.
Všechny místnosti byly velké a provzdušněné. Okny sem pronikal vzduch a zvuky ulice. Na stěny nějaký trpělivý výtvarník nalepil barevnou mozaiku. Závěsy rozvěšené všude kolem propůjčovaly hostům soukromí.
Lidé byli usazeni buď na barevných polštářích, které byli na okrajích zdobeny třásněmi, nebo leželi na překrásných kobercích se složitými vzory a pod hlavou měli polštářky ve tvaru válce, aby se jim lépe leželo. Nízké stolky se džbánky s pitím a miskami s jídlem vypadaly, že jsou rozestavěné přesně tak, aby na ně člověk vždy dosáhl.
Šum, který se místnostmi rozléhal po celou dobu rázem utichl. Začala hrát hudba a do místnosti vtančily dvě břišní tanečnice. Závoje kolem nich jen poletovaly a penízky, které měly ovázané kolem pasu, cinkaly do rytmu hudby.
Jedna z dívek tančila celou dobu pouze přede mnou. Ke konci se ke mně naklonila a šeptla: „Za chvíli přijď do zahrady,“ nemyslel jsem si, že bych byl natolik hezký, abych jí mohl zaujmout. Spíš jí zaujala moje bledá pleť a ona by se pak ještě dlouhou dobu mohla před ostatními tanečnicemi čím vytahovat.
Byla velice krásná a nabídky krásných dívek se neodmítají a tak jsem jen o chvíli později netrpělivě čekal v zahradě. Ani jsem pořádně nevnímal krásné květiny, které tu rostly a tiché zurčení fontány skryté někde ve křoví.
„Přišel jsi,“ ozval se těsně za mnou její sametový hlas. Její horký dech mi na krku způsoboval mrazení. Otočil jsem se. Byla tak blízko a tak svůdná. Stačilo ji jen políbit.
Ale situace mi nepřála, protože z paláce se ozval zděšený křik. Podíval jsem se tím směrem a zahlédl jsem postavu s černým, která vyběhla z místnosti do zahrady. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, přeskočila zídku, která zahradu oddělovala od města a byla rázem pryč.
Na noc strávenou s tou čokoládovou kráskou jsem už neměl ani pomyšlení a vběhl do paláce. V hloučku všech hostů ležel Voršamův strýc. „Co se mu stalo?“ zeptal jsem se.
„Krevní msta,“ řekl Voršam krátce. Víc říkat nemusel. Strýc někoho zabil a příbuzní mrtvého teď měli právo na strýcův život. Taková tady byla pravidla.

Pohřeb se konal druhého dne. Příbuzní zabalili Voršamovo tělo do okvětních plátků jasmínu. Pak mu za městem vykopali hrob a po tři noci se kolem něj střídali a pálili vonná dřeva jako oběť. Aby mohla jeho okřídlená duše odejít na druhý břeh, obětovali mu jeho velblouda. To byla nejkrutější část obřadu, protože se podobala spíše mučení než oběti. Nemohl jsem se na to koukat.
Obřad skončil tím, že nad hrobem rozbili hliněný džbán, ve kterém byl popel. Ten si nasypali na hlavu a měli ho tam po celou dobu co mrtvého zasypávali hlínou.