Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Dobytí Hradu

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Dobytí Hradu

  • autor: Geralt (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 29.01.2005
  • hodnocení: 7.5/10 (diskuse: 19)
  • počet hodnotících: 45
  • počet zobrazení: 8164

Na údolí padala neprostupná mlha. Mlčel a pozoroval dění v táboře. Deset tisíc mužů! A všichni se již tři týdny marně snaží dobýt Hrad. Nechápal proč se to tak velkému počtu skvěle vycvičených bojovníků ještě nepovedlo. Jistě tu bude něco, na co vojáci nestačí. Asi právě proto pro ně kníže Tarkurius nechal poslat.

Dorazili před hodinou, jenže kníže měl právě poradu se svými vojevůdci. Jeho sluha jim řekl, ať počkají, a že je zavolá, až porada skončí. A tak seděli tady. Podíval se na oba své přátele. Ze zamyšlených výrazů v jejich tvářích bylo vidět, že myslí na to samé, co on. Garana si všimla jeho pohledu a usmála se na něj.
„Taky se snažíš přijít na to, čím je ten hrad zvláštní?“ Zeptala se. Mírně přikývl. Garana se znovu odvrátila a začala si o něčem zaujatě povídat s Gelertem.

Gilien se znovu začal soustředit na Hrad.

Byl zvláštní. Vysoký hrad tyčící se do podvečerní oblohy. Černé zdi vysoké nejméně dvacet sáhů a odhadoval, že alespoň pět sáhů široké. Skrze mlhu napočítal devět věží. Ale jakkoli je hrad pevný, vždy jde dobýt a to tím lépe, když máte k dispozici deset tisíc vojáků. Zatím neviděl důvod, proč by tomu nyní mělo být jinak. A přeci. Musí v tom být nějaký zádrhel, jinak by tu nebyli.

Soustředil se a seslal kouzlo magické odezvy. Magické vlny, které vysílal, narážely na kouzelné předměty a ty se v pohledu Giliena rozzářily. Všehovšudy svítily pouze tři předměty. Gilienova hůl, Gelertovy dýky a hrad. Užasl. Celý hrad? To přeci není možné! To by žádný čaroděj nesvedl  ale co když je v tom něco jiného? Slyšel již mnoho legend o mocných předmětech schopných splnit jakékoli přání, zbraních jež zabijí jakkoli silnou nestvůru jen jednou ranou, nebo… nebo o artefaktech, které mohou obklopit magickou aurou celý Hrad. Ale byly to jen pověsti. Nevěřil jim. Každopádně nyní věděl, že Hrad je chráněn kouzelnou aurou, kterou způsobuje něco nebo někdo uvnitř Hradu. Musí o tom zjistit víc.

„Garano, Gelerte, na něco jsem přišel.“
„Ano?“
„Ten hrad má magickou ochranu!“
„Výborně, Giliene, to nás asi nenapadlo. Co by to asi mělo být jinýho, když ten hrad nedokáže dobýt deset tisíc chlapů!“ Vybuchl jízlivě Gelert.
„Nech toho, Gelerte, aspoň to teď víme jistě,“ snažila se ho uklidnit Garana.
„Jo, jo, jsem v klidu. Takže Giliene, kdyby v tom nebylo něco divnýho, tak by jsme tady asi nebyli, ne?“
„Jo, máš pravdu, ale kvůli tomu sis ještě na mně nemusel otvírat hubu… fajn, už mlčím,“ dodal Gilien, když si Gelert začal varovně protahovat svaly na ruce.
„Takže pohoda? Tak, teď počkáme, až jim skončí ta jejich porada a pak si promluvíme s Tarkuriusem. Potom budem vědět víc,“ zakončila rozmluvu Garana.
Sotva domluvila, ozval se hlas sluhy: „Tak pojďte, kníže vás očekává.“

Stáli před knížetem. Byl to vysoký, svalnatý muž krásné tváře a výrazných rysů. Na sobě měl honosné šaty, vyšívané zlatem, a vedle jeho trůnu ležela nádherná plátová zbroj a meč. Ve svých obyčejných uprášených šatech vypadali vedle něj jako vandráci. Usmál se na ně.
„Vítám vás a děkuji, že jste vážili cestu sem. Jistě vás již napadlo, že jsem vás nezavolal bezdůvodně, ale o tom si promluvíme až později při večeři, protože jste jistě po dlouhé cestě znaveni. Doubek vám ukáže vaše stany, kde se můžete umýt a převléci. Budu vás očekávat.“
„Děkujeme vám, pane a těšíme se na slíbenou večeři,“ promluvil za všechny Gilien. Kníže pokynul mladému chlapci, jenž doposud stál mlčky vedle něj, a ten vyrazil ven ze stanu.

Seděli s knížetem u stolu. Teď, když se vykoupali a převlékli, vypadali úplně jinak. Zvláště Garana vypadala nádherně. V krásných šatech od krále vynikla její postava, a když si učesala dlouhé hnědé vlasy, vypadala docela jako šlechtična. Gelert, v zelené tunice, černých kalhotách a botách, s vlasy spadajícími na ramena, vypadal jako nějaký vážený obchodník. Tento dojem kazil pouze opasek se dvěma dýkami a nátepníky na svalnatých pažích. Gilien, celý v černém, vypadal jako moudrý mistr čaroděj. Kníže byl oděn v modrou tuniku a kalhoty.

Sluhové začali nosit jídlo. Kníže se v klidu navečeřel, ale Garana, Gelert ani Gilien se jídla samou nervozitou ani nedotkli. Když dojedl, poslal všechny sluhy pryč, a začal s vysvětlováním: „Jak jistě víte, mou zemi již dlouho ohrožují temné síly z Thurgurasu. Ze začátku jsme občasným útokům nepřikládali přílišnou důležitost, ale nájezdy zrůd se stále stupňovaly a začalo se dokonce proslýchat, že Thurguras chystá válku. Po poradě se svými vojevůdci jsem se rozhodl pro riskantní řešení dobýt Thurguras. Chtěl jsem provést rychlý průnik až k hlavnímu městu Thurgaru, ale, jak vidíte, můj postup se zastavil již zde, u této pevnosti. Moji vojáci ji nedokáží dobýt. Zjistili jsme, že Hrad je chráněn magií a to z mocného artefaktu, skrytého kdesi v Hradu. Proto potřebuji malou skupinku dobrodruhů, aby se pokusila proniknout dovnitř a zničit artefakt, či zrušit jeho působení. Patrně jste se už dovtípili, kdo bude tvořit onu skupinu. Ptám se vás tedy, přijímáte tento úkol?“
Přátelé se na sebe podívali.
„A co za to?“ Vyjádřil Gelert to, na co všichni mysleli, ale báli se to vyslovit.
„Oh, jistě. Promiňte, zapomněl jsem. Padesát zlatých teď a sto padesát poté, co bude artefakt zničen. Pro každého. A co najdete, je vaše. Souhlasíte?“
„Koně pro každého navíc?“ Optal se Gilien.
„Dobrá. Tedy dohodnuto. Ale do Hradu se bohužel budete muset dostat sami.“

Tábor byl osvětlen několika ohni, ale svítilo v něm ještě něco jiného. Byla to Gilienova hůl. Gilien chodil po táboře a přemýšlel, jak se dostat do Hradu. Přenést se tam nemůžu, silou to nepůjde a že by nás tam jen tak pustili nepřichází v úvahu. Ale nějak to jít musí! Bloumal takhle už hodiny, avšak nic jej nenapadalo. Až pak náhle… Časoprostorová magie! No jistě! To je ono, přenese se v čase do doby, kdy Hrad ještě nebyl chráněn artefaktem, potom prostorem do Hradu a nakonec časem zpět. Konečně! Běžel za Garanou. Vpadl do jejího stanu.
Jako na povel vyletěl z postele Gelert: „Giliene, ty pitomče, to se ani nemůžeš zeptat, jestli smíš dovnitř? Vypadni! Ne, nechci nic slyšet, až ráno. Ne! Ven!!“
„Sakra, to si to nemůžou nechat na jindy?“ Mumlal sám k sobě a rozmrzele došel do stanu, práskl sebou na postel a usnul.

Ráno se sešli v Gelertově stanu a Gilien jim vysvětlil svůj úmysl. Po menší výměně názorů se shodli na tom, že žádné jiné rozumné řešení pravděpodobně není a rozhodli se, že to zkusí.

„Nesmíte vyjít z kruhu a pokud možno, hýbejte se co nejmíň. Přenesu nás asi o pět set let zpátky a zkusíme, jestli už tehdy měl Hrad auru. Nějaký otázky?“ Poučoval před kouzlem své přátele Gilien. Všichni tři teď stáli v plné zbroji v kruhu, který nakreslil. Garana měla svůj luk, krátký meč a koženou zbroj, Gelert držel své dvě dýky a taktéž koženou zbroj, jediný Gilien byl beze zbroje a měl pouze svou magickou hůl.
„Takže připraveni?“ Zeptal se ještě Gilien. Když jeho přátelé přikývli, začal s odříkáváním formule.
„Gravien sil ode run“, jeho hůl začalo slabě zářit: „silven Tristan ailen,“ jeho hůl se rozsvítila úplně a i runy na zemi vzplály: „sirien arak vil!“ Vykřikl poslední slabiky zaklínadla a obklopilo je světlo.

Za chvilku znovu uviděli svět okolo sebe. Když se rozhlédli, zjistili, že hrad se teprve staví.
„Tak to jsme možná trochu přehnali,“ ozvala se Garana.
„Nevadí, teleportuji nás do hradu a potom zpět v čase,“ odvětil Gilien.
„Tak se nevykecávej a dělej!“ Zchladil ho Gelert.
„Hyperio!“ Zvolal Gilien a rázem se ocitli uprostřed staveniště a než se řemeslníci stihli rozkoukat, byli zase pryč.

„A kde jako sme teďka?“ Šeptal Gelert.
„Hned uvidíme.“ Zamumlal Gilien a hůl v jeho rukou zaplála modrým světlem. Byli v prázdné místnosti se zamřížovanými okny. Zamřížovanými okny? „Giliene, ty pitomče, tys nás přenes do vězení!“ Naštvaně zašeptal Gelert.
„Promiňte, ale nemoh jsem to tušit,“ bránil se Gilien.
„V pořádku, ale teď bysme měli radši přemýšlet jak odsud,“ zasáhla do rodící se hádky Garana.
„Zkusíme dveře. Když je cela prázdná, tak možná budou otevřený.“ Navrhl s nadějí v hlase Gelert. Ale nebyly.
„Mám je vyrazit?“ Zeptal se Gelert.
„Ne, odemknu je kouzlem,“ odpověděl Gilien. „Lok tar ogar!“ Vyslovil formuli a… nic se nestalo!
„Kruci, proč to nefunguje?“ Vztekal se.
„Nemohlo by to být tím, že ten artefakt blokuje v Hradu všechny kouzla?“ Navrhla Garana.
„Jo, to mohlo. Ale jak to, že svítí moje hůl?“
„No, já nevim, ale třeba je to tím, že ten artefakt ruší jen kouzla sesílaný lidma a předměty pracujou normálně?“ Napadlo Gelerta.
„Třeba jo, ale to nám teď každopádně moc nepomůže. Tak fajn, Gelerte, vyraž ty dveře!“

Prásk! Dveře se rozlétly na kusy. Ocitli se v chodbě.
„Tak kudy?“ Zeptala se Garana.
„Teď budeme někde ve sklepě nebo přízemí a artefakt, jestli se nemýlím, bude mít pán Hradu. A ten bude někde výš. Takže bysme měli hledat schody,“ odvětil Gilien.
„Ssst!“ Ozval se potichu, ale naléhavě Gelert.
„Co je?“
„Hlasy. Vpravo, za ohybem chodby.“
„Hej, co to bylo?! Slyšels to?“ Zeptal se nějaký hlas.
„Něco se ti zdá!“ Odpověděl jiný hlas.
„Ne, určitě tam někdo je! Dem tam!“
„Máme hlídat schody…“
„Tak ty hlídej schody a já du tam!“
„Slyšeli jste? Schody. Jdeme tam,“ zašeptal Gelert.

Začali postupovat vpřed. Gelert první, Garana v mírném odstupu za ním a průvod uzavíral Gilien. Vtom už zpoza rohu vyšel jakýsi vysoký a velice ošklivý humanoid a jakmile zahlédl Gelerta, připravil si kyj a běžel k nim. Když byl na dosah, rozpřáhl se kyjem a udeřil. Bum! Kyj udeřil do země. Potom zrůda spadla s proseklým břichem na zem. Z otevřené rány jí proudila krev.
„Troll. Ale žádná sláva,“ zašklebil se Gelert.
„Je tam ještě jeden!“ Ozvala se Garana.
„To by neměl být problém.“ V tu chvíli se ale druhý troll přikolébal zpoza rohu. Gelert zareagoval rychle, ale dobře mířené ráně už uhnout nedokázal… Svist. Troll spadl na podlahu s hlavou probodlou Garaniným šípem.
„Gelerte, Gelerte, není ti nic?“ Strachovala se Garana.
„Asi mám zlomenou nohu.“
„To nic, klid. Lež a nehýbej se, nechám ti kosti srůst. Ale, jakmile se vrátíme, musí se to vyléčit pořádně. Jen doufám, že moje hraničářská magie tady funguje.“ Garana mluvila a přejížděla rukou po jeho noze. Cítil, jak se mu rovnají kosti a noha přestává bolet.
„Funguje to!“ Oddychla si Garana.
„A teď ke schodům,“ zavelel Gilien. Gelert se pomalu zvedl a následován oběma svými přáteli zašel za roh.

Vyšli po schodech nahoru a octli se v nějaké hale. Byla naštěstí prázdná.
„Tak kudy?“ Optal se Gelert.
„Zkusíme ty velký dveře,“ navrhl Gilien.
„Dobře.“ Garana spolu s Gelertem došla ke dveřím a chytla za kliku. V tu chvíli vylétlo ze zdi kopí mířící Garaně přímo na hrdlo. Cink!!! Gelert udeřil dýkou do kopí a to se neškodně zabodlo do zdi za nimi. Ale dveře byly otevřené.

Vstoupili do místnosti, zdobené kamennými chrliči, s honosnými dveřmi na jejím konci. Gelert zadržel Garanu, která je už, už otevírala, půjčil si Giliena hůl a tou zmáčkl kliku. Vrz! Dveře se otevřely a nic se nestalo. Vešli do obrovské místnosti na jejímž konci byl zlatý trůn. A na něm seděla žena.
„Kdo?? Na ně!!“ Zakřičela okamžitě po jejich příchodu.
Teprve teď si uvědomili, že je tu ještě několik kostlivců a ghúlů. Přesně řečeno osm. Garana napjala luk a vypustila šíp na nejbližšího kostlivce, ale střela jen neškodně proletěla mezi jeho žebry. To už ale Gelert hodil hůl Gilienovi a vrhl se na prvního ghúla. Byl to nerovný souboj. Gelertovy dýky zpívaly píseň smrti, Gilienova hůl vháněla hrůzu do řad nepřátel a Garanin luk kosil nemrtvé s neuvěřitelnou přesností. Za chvíli zbyli v místnosti jen oni, rozsypané kosti, kusy hnijícího masa a neznámá žena.

„Kdo jste a co chcete?!“ Rozkřikla se žena. V její tváři si přečetli, že má strach.
„Tak to vás ale vůbec nemusí zajímat. Kde je artefakt?!“ Odvětil Gilien.
Pohled ženy sklouzl na nůž na podstavci vedle ní. „Proč se ptáte?“
„Chceme ho zničit.“
„Pcha. Tak to zkuste!“ Gilien s Gelertem došli až k ní a zatím, co ji Gelert hlídal, Gilien se rozpřáhl holí a… Prásk! Uviděli Giliena ležet na druhém konci místnosti. Přerývaně oddychoval.
„Uf. Je to mocný kouzlo ochrany. Znám ho. Ten artefakt může sejmout jen určitá osoba. A jakmile bude předmět pryč z podstavce, aura zmizí, a já budu moct kouzlit,“ vypravil ze sebe a omdlel. Jejich pohledy se obrátili na ženu na trůně.
„Ty můžeš?“ Zeptala se prakticky Garana.
„Ne,“ odpověděla nepřesvědčivě žena. „Au!“ Ani se nestačila hnout a už ji Gelert držel za zápěstí a vedl ji k podstavci. Vzal její ruku a pohnul s ní směrem k noži.
„Au! Pusť mě, ty ničemný odporo! Ty ohavný, špinavý  Au!!“ Zmlkla. Gelert se její rukou dotkl nože, ale ten sundat nešel!
„Pitomče, musím ho vzít dobrovolně, ale to nikdy neudělám!“
„Nerad mlátím ženy, ale pro dobro věci,“ ušklíbl se Gelert.
„Au!“
„Vezmeš?“
„Nevezmu!“
„Au!!“
„Vezmeš?“
„Ne!“
„Když to nejde po zlým, tak tě třísknu ještě víc…“
„Au!!!“
„Vezmeš?“
„Dobře.“ Žena pomalu došla k podstavci a opatrně se dotkla nože  a pak ho sundala.

Tma.
„Hlupáci! Když je nůž pryč, tak můžu kouzlit i já!“
Tma opadla a Gelert uviděl, jak se kosti, rozházené po zemi, znovu skládají k sobě a kusy masa opět srůstají. Rozhlédl se a hledal ženu. Uviděl ji, kterak prchá jakousi chodbou za trůnem pryč. Potom už ale musel čelit náporu kostlivců a ghúlů. S takovým množstvím by normálně s Garanou neměli problémy, ale teď je nemrtví začali pomalu zmáhat. Gelertovi se zdálo, že jsou nějak silnější. Nevypadalo to s nimi dobře. Oba již krváceli z mnoha ran a zdálo se, že již dlouho nevydrží.

Záblesk. Když jim znovu začali sloužit oči, uviděli pouze usmívajícího Giliena. Byl bledý a vypadal zle. Garana doběhla k němu a začala ho léčit. Gelert zatím prozkoumával zeď za trůnem. Po žádné chodbě tu nebylo ani památky. Po chvíli se za ním přišoural Gilien s Garanou.
„Uhni trošku.“ Gelert ustoupil a Gilien začal mumlat nějaká slova ve Starém jazyce. Ze zdi začaly vystupovat obrysy dveří. Gilien na ně poklepal holí, dvířka zmizela a za nimi byla pouze prázdná chodba, osvětlená pochodněmi. Rozběhli se.

Zanedlouho dorazili před vchod do místnosti. Zastavili se a nahlédli dovnitř. Zlobr! Nikomu se nechtělo bojovat s tak silnou nestvůrou. Problém vyřešil Gilien.
„Mohl bych na něj seslat kouzlo dočasnýho šílenství,“ navrhl.
„Nebudeme s nim muset bojovat? Tak dělej!“ Gilien zamumlal několik slov a z jeho rukou vyletěl jakýsi mlhový opar a omotal se obru okolo hlavy. Nestvůra chvíli koukala nechápavě a pak si sedla a začala si zvědavě prohlížet okolí. Už chtěli běžet dál, ale Garana dostala nápad.
„Hej ty! Slyšíš mě?“ Zlobr jenom přikyvoval hlavou a blaženě se usmíval.
„Neproběhla tudy nějaká žena?“
„Jo a byla ti podobná.“
„A měla nůž?“
„Hm, nůž? Jistě, měla nůž. A vidličku! I lžičku! A talíř! Celý servis!!“
„No tak nic.“ Běželi dál.

Chodba se kroutila a zatáčela, až nakonec narazili na vysokou stěnu s malým otvorem ve výšce tří sáhů. A před ní se krčila žena ze sálu.
„Sakra. Kdo odundal ty schůdky? Pitomí trollové. To, že oni dosáhnou na ten teleportační knoflík jen tak ze země, neznamená, že já tam dosáhnu taky… Hej, co vy tady?“
„Velice nás těší,“ promluvil Gilien.
„Jak jste se sem dostali?“
„To není podstatný. Naval nůž! Nebo si to chceš zopáknout?“ Odvětil Gelert.
„Nedám!“
„Ale dáš!“
„Nedám!“
„No tak, dej nám ho dobrovolně, jinak se nebudeme ptát.“
„Nedám!“ Gelert se pokusil vzít jí nůž, ale žena ho překvapila obratností, se kterou se jeho útoku vyhnula. Dokonce se ho pokusila bodnout. Její bodnutí bez problémů vykryl, ale žena náhle vykřikla něco ve Starém jazyce a pak už nic neviděl. Gelertovo tělo se sesunulo k zemi. Garana na nic nečekala, napjala luk a vypustila šíp. Cink! Střela narazila do zdi.
„Garano, dolů!“ Na nic nečekala a sehnula se. Cítila, jak jí něco velice horkého proletělo nad hlavou.
„Áááá!“ Když se znovu narovnala, uviděla žena zmítající se v křečích na zemi. Její tělo hořelo.

„Děkuji vám. Hrad byl dnes v noci dobyt. Svou slíbenou odměnu dostanete. A mimochodem, našli jste uvnitř něco zajímavého?“
„Bohužel, vůbec nic kníže. Ani zlato, ani drahokamy. A jak si vedou vaši felčaři? Bude Gelert brzy v pořádku? Víte, chtěli bychom brzy odejet. Máme ještě prozkoumat jeden starý hrad v Severní Rancoru…“
„Jistě. Váš přítel bude zítra již natolik zdravý, že budete moci opustit můj tábor.“
„Děkuji vám, kníže.“
„Já vám, pane Giliene. Nashledanou.“

Když odcházel od knížete, tížilo ho svědomí. Tížilo ho svědomí a taky nůž z Hradu v šatech.