Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Pomsta - díl 1

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Pomsta - díl 1

  • autor: Robyn (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 21.06.2004
  • hodnocení: 7.9/10 (diskuse: 8)
  • počet hodnotících: 13
  • počet zobrazení: 5360

Její modré oči byly vždy plné šibalství. Dlouhé vlnité vlasy byly většinou schované pod chlapeckou čepicí a její křehké ženské tělo bylo oděno v mužském šatu. Její největší zálibou však byla hra s vesnickými chlapci. Utíkala z domu a vždy byla s nimi na potoku. Nataša byla pravým opakem své sestry Nikoly. Nataša milovala souboje, lukostřelbu a jízdu na koni. Její matka to však nemohla vystát. Stále ji opakovala že knížecí dcera se takto nechová a že jako starší má již myslet na vdavky.

Nikola však byla jemnost sama. Své dlouhé černé vlnité vlasy vystavovala na obdiv a stále je zdobila pentlemi a různými ozdobami. Její velké mandlové oči modré barvy přilákali kdejakého mladíka. Byla kypřejších tvarů než její sestra a ráda své vnady ukazovala v šatech s hlubokým dekoltem. Její zájmy bylo vyšívání a hra na loutnu. Byla matčiným štěstím. Byla tak jemná. Několikrát si matka povzdechla jak je škoda, že Nataša není jako její mladší sestra.

"Tak dost," křikla matka plná hněvu, "okamžitě se obleč. Dnes přijede tvůj ženich a já nedovolím aby si tento sňatek zhatila."
"Jak myslíš matko," řekla Nataša, "ale pamatuj že můj nápad to nebyl."
Nataša rozčíleně třískla dveřmi svého pokoje a šla se převléci. Nikola stála v pozadí a jen vše pozorovala. Na svých šestnáct let byla velice vnímavá. Nyní se matka obrátila k ní.
"Půjdeš s kuchařkami nakoupit." Podala ji měšec a Nikola svorně odešla.

Nikola vyšla se svou služebnou a s košíkem šla nakupovat. Vybírala pečlivě každé sousto a dávala si záležet na všem. Musí přece svou matku potěšit. A také milovala nakupování. Uspokojoval ji kontakt s lidmi. A však netušila jak velký obrat v životě ji nastane.

Nataša se oblékla a sešla dolů. Náhle někdo zaklepal. Její matka šla otevřít. Ve dveřích stál starší muž v černém obleku. Náhle prudce ženu odhodil stranou a do domu se nahrnula skupina ozbrojených mužů.
"Tak kdepak máte pokladnu?" zeptal se muž s výsměchem.
Nataša však neváhala a vytrhla jednomu muži meč a probodla ho. To však byl její poslední čin. Vysoký muž ji jediným máchnutím meče oddělil hlavu od těla. Matka zakřičela a chytla bezvládné tělo své dcery do náruče.
"Vrahu! Vrahu!" Její hysterický křik přilákal ochranu domu a jejího muže. Vše se seběhlo rychle a se špatným výsledkem. Za pár chvil byl dům plný mrtvých těl. Boj byl slyšet snad na míle daleko, ale žádná pomoc nepřišla. Mrtvá těla strážců a pána domu byli všude. Muži v černém zvítězili.
"Podpalte to tady a pozabíjejte zbytek." Muž byl spokojen, měl svou kořist a žádné svědky.

Nikola nakoupila a vracela se domů. Náhle uslyšela zvuk boje.
"Matko! Otče!" Rozběhla se k domu. Bylo však již pozdě. Viděla kouř zdáli a hlavně viděla tvář muže, který vyšel z domu. Náhle ztuhla jako opařená. Muž se na ní díval. Jeho hnědé oči se jí vpíjeli hluboko do duše a jeho smích byl pro její uši jako smích smrti. Posmíval se jí. Posmíval se ji, že bude sama. Zemře v divočině, to ji napadlo. Náhle ji někdo strhnul k zemi a ona ucítila jak na ni někdo spadnul. Byl těžký a tak ji trvalo než se s pod dotyčného dostala. Mezitím se kolem ni prohnali jezdci. Konečně se vyprostila zpod těla. Tělo její služebné bylo prohnáno šípem. Zachránila ji život za cenu svého.
"Já se pomstím!" Křik se nesl krajinou jako zoufalá prosba o pomoc.

Seděla vedle domu a její oči se zalily slzami. Vzlykala a byla sama. Noc se přihnala jako voda a zima se vkrádala pod oděv. Seděla a třásla s ní zima a vztek. Náhle ucítila silnou ruku na rameni.
"Pláčem nic nespravíš děvče." Nikola se prudce otočila. Stál nad ní starý válečník Algar. Znala ho, každý se ho bál a říkalo se o něm že je podivín. Bydlel v lesích jejich panství. Ale ona z něj neměla strach. Spíš se ji zrodil plán na pomstu.
"Nauč mě bojovat Algare. Prosím."
"Pro pomstu ne. Naučím tě se bránit a uživit se v divočině. Ale slib, že si rozmyslíš své rozhodnutí."
Nikola zaváhala, ale co ji zbývalo.

Vstala a šla s vysloužilým válečníkem do jeho domu. Její trénink začal hned na druhý den. Den co den chodila Nikola polámaná a unavená spát. Noc co noc cítila své svaly. Den co den ji přibývali nové a nové podlitiny. Její ruce byly plné mozolů od meče a tětivy. Její zkrvavené puchýře ji pálili den co den více. Její tělo se začalo měnit. Již nebyla tak kyprá, její tělo se začalo osvalovat a krásnět. Její ženství bylo zachováno, ale byla štíhlejší a pružnější. Během dvou let se naučila zacházet s mečem a lukem tak dobře, že by ji i kdejaký válečník záviděl. Nespoléhala na sílu, ale na svou obratnost a chytrost. I to ji naučil Algar. Znala kdejakou léčivou bylinu, houbu, bobule.  Však jedno ji neopustilo, muž v jejích snech se ji stále posmíval a jeho muži s ním.
"Už tě nemám co učit Niky. Nyní už se musíš rozhodnou sama."
"Děkuji ti. Naučil si mě mnohé."
"Nerozmyslela ses. Vidím to na tvé tváři."
"Smrt mé rodiny musí být pomstěna," sykla výhružně.
"Dej na sebe pozor."
Uklonila se mu v hluboké úctě. Oděná byla do mužských kalhot a kazajky černé barvy. Vysoké boty byly vyleštěné. K pasu si připásala dlouhý lesklý meč. Přes rameno přehodila luk s toulcem a přehodila přes sebe černý plášť. Svou tvář schovala pod kápi. Vyskočila na svého černého koně. Její cesta pomsty začala.

"Snažím se napravit tvé činny otče," křiknul starší syn.
"Mé činny? Ty nevděčný spratku, kde bys byl nebýt mých činů? Byli bychom chutí šlechtici bez pozemků."
"Sprostě si ukradnul pozemky jiných."
"Tak dost."
"Máš pravdu, dost. Zítra odjíždím."
Starší muž tmavé pleti byl rozčílen. Jeho hnědé oči se vpíjeli do duše vzdorovitého syna.
"Ještě, že Ranor ví za co mi je vděčen," křiknul.
Vysoký osvalený muž se na něj podíval. Jeho oči byli stejně hnědé jako oči jeho otce. Jeho černé vlasy byli vlnité a krátce střižené. Jeho snědé tělo bylo haleno  oblečením s erbem království. Ano, byl rytířem jeho veličenstva.
"Samozřejmě otče, jen ho uč být loupeživým rytířem. Ale dávej si pozor aby ses nepřipletl královské armádě do cesty. Zašlápla by tě jako červa."
"Kde se v tobě bere ta nenávist Garlame?"
"Matku jsi utrápil a proto tě nenávidím a jen se modlím aby Ranor dostal rozum a vzepřel se ti."
"Zmiz," křiknul muž plný hněvu, "zmiz, jdi si na smrt když ti naše peníze nevoní."
Garlem se otočil a odešel. Za chvíli bylo slyšet odjezd koně.
"Hlupák, neví co si nám dal." Zpoza tapisérie se objevil mladý svalnatý muž s plavými vlasy a hlubokýma modrýma očima.
"Kdy můžu odjed se svými muži otče?"
"Kdy budeš chtít. A nezapomeň, žádné svědky."
Ráno odjel Ranor i se svými muži do vesnice Armast pro výpalné.

Niky již několik měsíců cestovala. Prožila pár šarvátek a pár milostných zážitků, ale co pro ni bylo nejdůležitější. Získala informace o knížeti. Nyní věděla i o jeho rodině. Je na čase se mu pomstít. Niky nyní seděla v hostinci v Armastu. Popíjela své pivo, když tam vešla skupina lidí. Byli mladí se světlovlasým mužem včele. Byl okouzlující to musela uznat. Ale nejvíc ji zajímal muž, který byl nejstarší a asi učil mladé muže. Znala ho. Byla to její první oběť. Muž se rozhlédl po hostinci a jeho oči se zastavili na ženě. Dlouze přemýšlel, proč jej pozoruje, ale ona mu nic neříkala, a tak se ji přestal věnovat. Což byla chyba.

Pomalu se setmělo. Niky vyšla z hostince a schovala se do stínu. Znala již muže tohoto ražení, a tak věděla, že se půjde podívat zda jsou koně v pořádku. Čekala již několik hodin. Už to vzdávala a chtěla odejít do hostince, když tu se náhle otevřely dveře. Stál v nich starší muž s jizvami na tváři. "Hodný," špitla sama pro sebe a natáhla luk. Muž se rozhlížel něco se mu nezdálo. Náhle však zasvištěl vzduchem šíp a muž s chrčením klesl na zem. Rána byla přesná. Niky k němu přišla a podívala se na muže. Muž se na ni podíval s posledních sil. Viděl jak se na něj škodolibě usmívá.
"Vzpomínáš si?"
Muž však zakroutil hlavou.
"Vyvraždil jsi mi rodinu tak teď já vyvraždím vás." Jeho oči se rozšířili hrůzou a Niky ho ze vších sil probodla a tím ukončila jeho život. Potichu se vkradla do zahrady hostince a přes sklep se nenápadně dostala do hostince a usadila se. Nikdo si ji ani nevšiml.

Za hodinu se však začaly dít věci. Jeden z mužů se šel podívat ven. Vešel do dveří bílí jako křída. Hned se zbytek skupiny rozběhl k němu.
"Co se děje?"
"Je mrtvý."
V hostinci se rozhostilo ticho. Světlovlasý muž zaklel.
"Musíme najít vraha a pomstít jeho smrt."
Hostinský zbledl, ale souhlasil s prohlídkou osobních věcí. Niky seděla v koutě a zbraně měla schované. Dávno již očistila krev ze svých zbraní. Luk schovala s toulcem pod lavici a nechala si jen meč.
"Hej ty, osobo v té kápi."
Niky se jen otočila.
"Co chceš."
"Nic, nevěděl jsem, že si žena." A muži okamžitě zavrhli její účast na vraždě. Po hodinách prohlížení však vraha nenašli. Světlovlasý muž si sednul vedle Niky.
"Dovolíš?"
"Jak je libo."
"Jmenuji se Ranor a jsem synem knížete tohoto panství. Je mi líto toho co se stalo v minulosti a tak lidem pomáhám." Velice se mu líbila a také věděl, že když si zahraje na ukřivděné dítě osudu, že mu každá pomůže. Také věděl jaký je jeho otec.
Niky se mu podívala do očí a viděla jeho krásně modré oči. Ten nemůže být tak zlý jako jeho otec, pomyslela si. Je takové dítě. Velice se ji líbil a její srdce se ji rozbušilo jak se dotkl její ruky.
"Dovol mi, paní, abych tě doprovodil na tvé cestě. Budeš s námi v bezpečí."
Proč ne, pomyslela si. Aspoň se dostanu k jeho otci a jeho lépe poznám. "Dobrá."

Ráno si sedli na koně a vyrazili. Ranor se ji věnoval jako kvítečku nejvzácnějšímu. Ukazoval ji domy a památky a vyprávěl historky. Niky jej milovala čím dál tím víc. Jeho jemná tvář a modré oči ji připadaly jako sen. Putovali spolu již delší dobu když se zastavili v hostinci u pohraničí. Prožili spolu krásnou noc plnou milovaní a splnili si své tužby. Nebo aspoň jeden. Ranor byl spokojený dosáhl svého. Byla jeho.

Asi v jednu ráno však Niky probudila hlasitá hádka z hostince.
"Říkal jsem ti, že se máš vyhnou pohraničí nebo si mi nerozuměl?!"
"Ale bratříčku. Snad nežárlíš?"
"Zmiz odsud nevidíš, že jsme se tady usadili?"
"Neboj ráno odjíždím."
Niky viděla svou lásku jak stojí proti mohutnějšímu muži s tmavou pletí. Věděla kdo to je, protože byl až moc podobný svému otci. Nenáviděla jej. A tiše se vrátila do pokoje.

Ráno vstala jakoby nic.
"Co to bylo večer za křik?"
"To nic, jen se tady objevil můj bratr a snažil se mě přesvědčit o tom abych se vrátil k otci."
"A co? Jak ses rozhodl."
"Musím odjet."
"Nebude ti vadit když se pár dnů zdržím?"
Ranor se na ni tázavě podíval, ale v podstatě mu to bylo jedno. Byla jen jednou z mnoha.
"Ne, samozřejmě, že mi to vadit nebude."
Rozloučila se s ním a Ranor odjel.

Niky začala chodit po pokoji. Stále uvažovala jak se dostat do blízkosti velitele královské pohraniční hlídky. V tom ji to napadlo. Vzala si nůž a své nádherné vlasy uřezala na kluka. Bylo to zubaté, ale to ji bylo jedno. Uvolnila si kazajku a byla spokojená. Vypadala nyní jako mladíček. Sešla dolů a u stolu již sedělo pět mužů. Seděl mezi nimi i onen snědý muž. Byl zabraný do rozhovoru a tak si ji ani nevšiml.
"Dobrý den." Muži sebou trhli a všichni se na ni podívali.
"Co pro tebe můžeme udělat chlapče," otázal se jeden z mužů.
"Chci být pohraničníkem. Umím ovládat meč i luk." Muži se začali smát.
"Dokážu vám to," a vytasila meč.
"Uklidni se chlapče a sedni si," vybídl ji snědý muž.
"Tak můžu?"
"No není to zrovna zvykem, ale můžeš to zkusit. Možná zjistíš, že to není to co chceš. Jmenuji se Garlem a budeš podléhat mým rozkazům."
Niky se to moc nelíbilo, ale mrtvý syn ho ranní víc než jeho vlastní smrt.

Po snídani vyrazili. Ona jela na svém koni. Všimla si, že Garlem je velice oblíbený mezi svými muži.
"Hej ty," oslovila jednoho muže.
"Maren chlapče."
"Nikolas, řekni mi jaký je Garlem?"
Muž se začal smát, "řeknu ti, že je to pěkný blázen. Má tolik peněz, že by se na tuhle mizerně placenou práci mohl vykašlat. Ale taky své lidi nenechá ve štychu. Neobětuje ani jednoho ze svých mužů. Dal by život za každého z nás a taky kdyby se mu něco stalo tak ten dotyčný má co dělat s námi." Poslední větu řekl velice výhružně.
Niky nasucho polkla, ale co, řekla si, mě podezírat nebudou.

Dojeli na pohraničí pozdě večer. Všimla si rozestavěných stanů a hlídky chodící sem tam. Velice dobře hlídaný byl tento tábor.
"Hm, ke komu tě dám chlapče." Začal nahlas přemýšlet Garlem. "Když tě dám k starším tak si s tebe budou utahovat a mladí tě zase zkazí. Dám tě k Lelimu. Je starší, ale je rozumný." Usmál se a tím odhalil své zdravé bílé zuby. Dlouho do noci muži popíjeli a říkali své historky. Niky se při některých červenala, poněvadž probírali ženy a co s nimi vše dělali. Všichni se však mysleli, že Nikolas je příliš mladý. Niky zjistila, že je u svých mužů velice oblíbený a vysvětlovala si to tím, že dobře platí.

Šli spát, ale Niky se zdálo, že sotva usla.
"Poplách." Rozeznělo se táborem "Zlorbové útočí. Do zbraní." Náhle byl tábor vzhůru nohama. Muži pobíhali sem tam a brali své zbraně a brnění. Jezdci nasedali a lukostřelci se chystali na první vlnu. To byla její šance. Vmíchala se mezi lukostřelce. Napla tětivu a vyčkávala. Zlorbové zaútočili a ozvalo se "Palte." Šípy začali létat vzduchem a první nával útoku byl odražen. Tábor však neměl zdi a tak lukostřelci brzo museli měnit zbraně. Jen Niky zůstala a střílela dál. Náhle šli do útoku jezdci. Niky střílela a jeden nepřítel padal za druhým. Náhle však namířila na jezdce který je vedl. Napla tětivu a pustila. Muž se zapotácel v sedle, ale zůstal stát. Niky sykla a rychle měnila zbraň. Náhle ji však někdo chytl.
"To zaplatíš chlapče." Niky zvedla oči a viděla nad sebou mohutného muže. Popadl ji silně za rameno a tahal bokem. Cestou se však museli bránit proti nepřátelům. Náhle cítila tupý náraz a poslední co viděla bylo jak muž spadl s koně. Vyhrála a to ji blažilo. Teď ať si dělají co chtějí.

Garlem ucítil palčivou bolest v zádech. Chvíli se ještě udržel v sedle a odrážel nepřátelé až však přestal cítit levou ruku a pustil otěže. Spadnul na zem, ale hned byl na nohou a máchal mečem seč mu síly stačili. Každý pohyb mu působil bolest tím jak se šíp dostával stále hlouběji. Asi po půl hodině ho však bolest přemohla a on klesl na zem. Těžce oddechoval vysílením a bolestí uštědřených ran. Muži kolem něj bojovali a vytvořili kruh než jej jeho přítel dostal z bojiště. Garlem byl pobledlý, ale stále dost silný. Asi po pěti hodinách muži odrazili poslední vlnu. Dobrovolníci odnesli a pohřbili mrtvé. Dostali tvrdou ránu od nepřítele. Skoro čtvrtina byla mrtvá a polovina byla zraněná, ale udrželi své stanovisko. Nepřátel bylo mrtvých mnohem víc.

Garlem ležel ve stanu a po chvíli se tam objevil muž. Byl to jejich léčitel. Přišel ke Garlemu a podíval se na jeho rány. "Hm, ten šíp je hluboko. Budu potřebovat dva silné muže."  Maren odběhl a přišel s jedním mužem. "Chyťte jej za ruce, ale silně. A vy si skousněte toto dřívko." Garlem se zakousl do dřívka. Muž mu začal vytahovat šíp. Garlemovy vystoupl pod na čele a silně zkousl. Jeho ruce se začali však bránit, ale muži jej udrželi. Měl naplý každý sval v těle a bolest cítil v každém kousku svého těla.  Po chvíli byl šíp venku. Rychle sundali Garlemu jeho brnění a ovázali rány. "Sakra." Vyplivnul roubík a pořádný hlt pálenky jej uklidnil. "Nevěděl jsem, že mají luky."
"Taky, že nemají." Garlem se na Marlena podíval.
"Co tím myslíš."
"Střelil tě Nikolas."
"Cože?" nechápal. Proč ho ten chlapec zradil.
"Co s ním uděláme."
"Mám chuť jej nechat zabít, ale první chci zjistit proč mě chtěl zabít. Neznám jej tak proč? A když tak kdo ho poslal."
"Myslíš, že je špeh?"
"A co myslíš ty?"
"Hm, dobrá tak se jej zeptáme zítra a ty se vyspi."
Marlen však chtěl vědět dřív kdo je to zač. A tak se rozhodl jít zeptat na vlastní pěst.

Niky se probrala pozdě večer. Před stanem stála hlídka a ruce i nohy měla silně svázané dozadu. "Pust mě dovnitř. Chci si s ním promluvit." Kdo to asi jde? Jdou ji pověsit? Do místnosti vešel Marlen.
"Jak se ti spalo chlapče." Jeho sarkasmus a jeho nechuť k ní byla dána dosti najevo.
"Až na tu bolest hlavy je mi fajn." Odpověděla stejně pohrdavě.
Marlen přiskočil a silně ji chytl za krátké vlasy. "Nehraj si se mnou. Málem se ti povedlo jej zabít." Marlen uviděl zlobu v jejích očích a to jej posílilo.
"Kdo tě poslal ty malý špehu, komu sloužíš?"
Niky mu však plivla do tváře. Marlen ji pustil a utřel si tvář. "To zaplatíš." Začal ji kopat tak silně, že Niky myslela, že je to její poslední minutka. Marlen však nepřestával. Niky vykašlávala krev a na některých místech začala krvácet. Její tělo bylo samou modřinu, ale rány neustávali. Náhle vtrhl muž hlídající před stanem dovnitř a chytl jej. "Zbláznil ses? Chceš jej zabít?"
"Chci, ten parchant si myslí že se bude vysmívat."
"Běž se vyspat."
Marlen se zklidnil, ale zloba vůči Nikole jej neopustila.
"Díky," řekla muži s těžkým oddechováním.
"Ty jsi mi ukradený, ale ještě s tebou chce někdo mluvit." Odvětil muž chladně.
Byla zase sama. Krev ji vytékala z několik ranek na těle a z úst. Cítila, že má zlomeno několik žeber a ty ji tlačili na plíce což zapříčinilo vykašlávání krve. Niky věděla, že dlouho nezůstane při vědomí a tak se snažila usnout. Bolest ji to však neumožnila.

Garlem se probral časně ráno. Cítil každou ránu na svém těle, ale byl docela zvyklí odolávat. Vstal a oblékl se. "Marlene, půjdeme." Věděl, že stojí na stráži. Marlen vstoupil do stanu a vyšli ke svému vězni zjistit proč jej chtěl zabít a komu slouží.

Niky celou noc nespala. Oči měla podlité krví a pod jejími ústy byla kaluž krve. Byla bledá nejen velkou ztrátou krve, ale i nevyspaním. Brzy ráno vstoupil do stanu Marlen a Garlem.
"Co se tady stalo?" a pohlédl na Marlena.
"Jen jsem mu domlouval."
Garlem neprojevil ani lítost, ale bral, že jej potřebuje.
"Zavolej doktora."
"Ne, nepotřebuji vaši pomoc." Křikla hystericky Niky a vzápětí se rozkašlala a další krev vyšla z jejich úst. Garlemovi tady něco nesedělo. Proč se tak brání? Ani největší nepřítel by neodmítl pomoc v tomto stavu.
"Pojď pomůžeš mi jej donést do stanu."
"Ty jej chceš tahat? Zbláznil ses?"
"Prosím tě vždyť je útlý. Na něj mi stačí jedna ruka."
"No jak myslíš."
Marlen se postavil k nohám a Garlem k hlavě. Objal ji přes prsa a chtěl chytnou, ale náhle pustil. Podíval se ji tázavě do očí a ona je jen sklopila.
"Co se děje?"
"Ne to nic."
Chytl ji pod rukama a odnesli ji do Garlemova stanu. Položili ji na kavalec.
"Chci s ním mluvit sám. Mezitím zajdi pro doktora."
Marlen opustil pokoj s dost velkou nelibostí. Garlem Niky uvolnil pouta aby měla pohodlí. "Myslím, že mi dlužíš vysvětlení děvče."
"Nedlužím ti nic."
"Samozřejmě, tak já teď půjdu a všem sdělím jak si nás podvedla a muži si s tebou udělají co budou chtít. Už dlouho ženu neměli tak jim budeš připadat přitažlivá."
Niky zrudla zlostí.
"Jsi stejná zrůda jako tvůj otec."
To však zarazilo i Garlema. "Aha, tak teď mi to asi dochází. A můžeš mi laskavě říct proč ses mě snažila zabít?"
Niky však jen hrdě zvedla hlavu. "Hm, vybrala sis tedy sama."
Rozhovor ukončili kroky.

Do stanu vešel doktor v doprovodu Marlena. "Můžeš jít Marlene." Marlen se nechápavě podíval, ale uposlechl. "Doktore, je to žena tak se chovejte slušně."
"Cože? Žena?" Garlem jen kývnul hlavou. Garlem se vzdálil od lůžka, ale zůstal ve stanu. Pozoroval ji a doktora. Doktor ji ošetřoval na nahém těle. A Garlem v duchu musel uznat, že je velice pohledná. Všiml si nelibého pohledu, který na něj Niky vrhá a Garlem se jen usmál. Po chvíli byla ošetřená. "Nikomu nic neříkej doktore." Muž jen kývl, že rozumí.
"A co teď, užiješ si semnou?" silný pohrdavý tón v jejím hlase dával najevo, jak je ji lhostejný.
"Ne, neužiji. Chci jen vědět proč. Pak tě pustím."
"Zeptej se svého otce. Jsi stejný jako on, tak se ptát vlastně nemusíš."
"Urážíš mě, ale jak chceš. Tak tady budeš tak dlouho jak budu chtít." Pozvedl obočí, aby zdůraznil své postavení vůči ni a odešel.

Vyšel před stan. Marlen tam stál a čekal.
"Nu?"
"Nu co?"
"Ale no tak Garleme. Poznám když tě něco šokuje."
"Marlene, zůstane u mě ve stanu."
"Zbláznil ses? Zabije tě? Půjde ke mně."
"Marlene, je to žena. Není chlapcem, ale ženou."
"Cože?" na jeho tváři byl zjevný údiv.
"Nesmí se to nikdo dozvědět. Rozumíš?"
"Je mi to jasné. Já, já to nevěděl."
"To nic. Asi vím proč je tady a musím jí to vyvrátit. Dones mi jídlo."

Niky se snažila zvednout, ale byla příliš slabá. Náhle se Garlem vrátil s porcí jídla. A přistoupil k ní.
"Musíš jíst."
"Nemusím vůbec nic."
"Hraješ si a nemáš důvod. Chci jen vědět proč si myslíš, že jsem jako otec?"
Silně ji objal a posadil. Niky jen sykla jak ji projela tělem bolest. Vzala si porci jídla začala ji pomalu přežvykovat. Garlem ji obdařil širokým úsměvem.
"Neboj se neublížím ti." Vstal a poodešel. Vzal z police širokou košili, aby nebyla v zakrvavených šatech.  Vzal ji talíř s jídlem.
"Na, ať  nejsi v těch špinavých šatech."
Niky si to vzala, ale nebyla schopná se převléci. Cítila se poprvé bezmocná. Zvedla oči a on v nich viděl tu beznaděj. Něžně ji sundal košili a oblékl čistou. Niky byla překvapená, že se ji nepokusil ani dotknout. Začala pochybovat, že je jako jeho otec.

Garlem se o ni staral několik dnů a Niky pochopila, že on je nevinný jako dítě. Vyprávěl ji historky z dětství a ona pochopila, že byl vychován matkou. Posily dorazily během pár dnů a několikrát nepřátelé útočili. Niky už se cítila lépe. Již delší dobu pozorovala Garlema při spánku a převlékání. Byl urostlí a opálený. Jizvy jej však nehyzdili i když jich měl spoustu.
"Co se děje Niky?"
Niky sebou trhla "Proč?"
"Pozoruješ mě, jako by se něco stalo."
"Ne to nic." A sklopila oči. Garlem se převlékl a odešel. Niky se postavila snažila se rozchodit své ztuhlé svaly. Poprvé vešel do stanu Marlen. Niky instinktivně ustoupila do zadu.
"Copak holčičko. Nelíbí se ti, že jsem tady?!" jeho výsměch byl jasný.
"Co chceš?"
"Co když tebe?"
"To radši zdechnu." Sykla výhružně.
"Ale, a co by si mi asi udělala?" a začal se přibližovat.
"Mám chuť tě zabít, ale z nějakého důvodu tě Garlem chrání, ale on tady nebude věčně."
"A ty taky ne, jestli ji nenecháš být." Marlen se prudce otočil. Za ním stál Garlem a dosti rozčílený. "Komu jsi to vyžvanil? Celý tábor si o tom šušká. Ale zítra projíždějí kupci a ona odjíždí s nimi." Niky se na něj podívala. Marlen opustil jejich stan.
"Já ale nechci."
"Je to tady pro tebe příliš nebezpečné." A chystal se odejít.
"Počkej." Garlem se na ni podíval.
Niky se k němu přiblížila ale klopýtla a Garlem ji chytil. Náhle ji měl v náručí a nevěděl co má dělat. Niky mu však pomohla a přitiskla své rty na jeho. Polibky ji začal vracet a ona je ráda opětovala. Chytl ji do náruče a odnes na kavalec. Začal ji hladit a ona se nebránila nežne se jej dotýkala a s polibky nepřestávala. "Nechci odejít zašeptala." A on ji umlčel polibkem. Začali se mazlit a milovat. Den náhle byl pryč, ale oni nepřestávali. Kolem půlnoci vysíleni leželi vedle sebe a tiše spali. Garlem něžně objímal Niky i ve spánku a ona se k němu tiskla jako by měla strach o něj. Již zapomněla na jeho bratra. Již dávno.

Brzy ráno šli slyšet vozy kupců. Garlem polibkem probudil Niky a ta se na něj usmála. Ale nějak tak smutně.
"Opravdu musím?" zeptala se. Garlem kývnul hlavou. Tak buďme spolu ještě tuto chvíli. Začala jej líbat a hladit a Garlem neváhal a oplácel ji její něžnost. Začali se milovat a promilovali spolu dlouhé tři hodiny. Poté se oba oblékli.
"Až budeš zdravá tak se někdy zastav Nikolko." A obdařil ji širokým úsměvem. Niky se cítila jako by měla umřít. Nasedla na vůz a odjížděla s kupci. Garlem ji ještě dlouho sledoval a loučil se s ní.

Vše však mělo teprve začít. Pomsta se měla naplnit. A Niky měla pochopit víc než si kdy byla schopná přiznat.