Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Rybář

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Rybář

  • autor: Chryseis (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 25.05.2004
  • hodnocení: 7.4/10 (diskuse: 15)
  • počet hodnotících: 16
  • počet zobrazení: 5123

Ze slabého spánku mě probere sluneční paprsek, který mi dopadá na obličej. Neochotně otevřu oči a vstanu. Rozhlédnu se kolem sebe. Ten vysoký strom, křoví a rákosí, které mi sloužili jako přístřešek, jsou teď prozářené sluncem. Protřu si oči a zamžourám vedle sebe. U mé přikrývky najdu místo svého bratříčka do hlíny vyškrábaný vzkaz. Ani jsem nečekala, že by byl psaný, je tam jen nakreslená velká ryba a šipka k jezeru. Nemusím být vševědoucí, abych pochopila, že si zase Vil hraje na velkého kluka, a že mi chce být oporou. Usměji se. Alespoň stihnu zabalit pár našich věcí, než se vydáme na další pochod. Moc jsme jich při útěku ze vsi vzít nestihli, takže jsem hotová během chvíle.

* * *

Prsty u nohou čeřím hladinu jezera. Je krásně chladivá a průzračná. Shodím ze sebe svrchní róbu a ponořím se do té chladivé slasti. Vil ve vedlejší zátoce chytá ryby. Sice se mu podařilo jen zamotat vlasec, ale i tak si připadá velice důležitě. Jak já mám ráda ty jeho nadšené oči, které září při každé sebemíň očividné zábavě. Je tak rozkošný, když se snaží vymotat z řas svůj prut.

Oddám se vlažné vodě a nechám uvolnit své tělo. Příjemný odpočinek přeruší výkřik ze zátoky. Vyběhnu na břeh a utíkám směrem za výkřikem. Když se blížím k zátoce, zastaví mě v běhu můj vrozený pud sebezáchovy. Přikrčím se za nejbližší keř. Očima pátrám po původci hluku.

Ve zvířeném prachu na cestě zahlédnu siluety několika skřetů. Počkám, až mi zmizí z dohledu. Pak se rozběhnu k jezeru. Ve vodě zbarvené do ruda leží zkroucená postava. Otočím k sobě obličejem toho nebožáka a z úst se mi vydere žalostný výkřik. Za záclonou mokrých vlasů na mě zírají vychladlé oči mého malého bratříčka.

* * *

V hlavě mám zmatek. Ve vesnici, odkud jsem přišla, nemají ani tušení o blížícím se nebezpečí. Ale kdyby mě nevyhnali jako psa, bylo by mnohem snazší se tam vrátit. Utíkám zkratkou, tak rychle jako nikdy.

* * *

"Říkám vám pravdu. Zabili mi bratra. Až vypálí Lhotu, určitě zamíří sem! Prosím, věřte mi." Naléhavým hlasem líčím rychtáři, co se seběhlo dole u jezera. Přikyvuje hlavou, oči se mu lesknou. Pak se rozesměje tím nejkrutějším smíchem, jaký jsem kdy slyšela. Ze zadu mě chytnou dvě ruce. Jejich sevření je zbytečně silné. Když mě odvádějí do cely, zaslechnu za zády rychtářův štěkavý smích. "Ta hloupá husa nám sama vběhne do náruče a ještě s tak hloupou báchorkou…" zbytek posměšného hlasu zanikne ve skřípání mříží.

* * *

Sedím na slámě, kolena pod bradou. Jediný můj společník je potkan se smutnýma očima upřenýma na podestýlku v cele. Slyším výkřiky lidí. Pláč dětí. Už přišli.