Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Mořská pěna

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Mořská pěna

  • autor: pelleron (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 24.05.2004
  • hodnocení: 8.7/10 (diskuse: 9)
  • počet hodnotících: 16
  • počet zobrazení: 5258

Ještě slyší doznívat tichý melodický hlas kněze, který odříkává poslední modlitbu. Jeho slova odnáší vítr do širého okolí. Vypadá to, jako by i rostliny cítily smutek a vlny nešuměly tak hlasitě, aby nerušily v místě posledního odpočinku.

Měl to být velkolepý pohřeb na vzpomínku velkolepé ženy. Nikdo nepřišel. Jen kněz a zachráněná. A protože knězi přišlo zbytečné vykládat něco malé dívce, obřad zkrátil a během chvíle odešel. Nechal ji tam samotnou. Obličej zbořený v slzách stesku. Stála tam dlouho a v duchu odříkávala modlitbu. Pak odešla. A už se tam nikdy víc nevrátila. Snad na ženu zapomněla, snad se přestěhovala, snad zemřela.

Hrob od té chvíle začal pustnout. Nikdo na něj nepřinesl květiny. Nikdo nezapálil svíčku. Nikdo nepřišel vzpomenout na ženu, jež tam odpočívala. Nikdo.

Občas, když kolem hrobu povíval slabý letní vánek, bylo slyšet naříkání mrtvé ženy. Slzy zapomnění a hořkosti se mísily travou. A občas, když na náhrobní kamen dopadlo mdlé světlo luny, děti vyprávěly, že viděly u náhrobku sedět shrbenou světélkující postavu, která tiše šeptala borovému mlází a staletým dubům příběh svého života. Příběh, který neměl upadnout v zapomnění…

Pojďte si se mnou sednout pod ten rozložitý doubek. Sedněte si do měkoučké trávy, prsty pohlaďte konvalinky, které rostou všude kolem. A dobře poslouchejte. Možná mezi šuměním moře a ruchem utichající ulice zaslechnete, jak kdosi vypráví…

Sedí na útesu a poslouchá zpěv moře. Hluboké tóny toho, jak se vlny tříští o skály, ševelení pěny, která se rozlévá po pobřeží i soprán větru, jenž jí tančí kolem tváře. "Tak neplač má maličká," zpívá jí vánek tichým hlasem. Ručkou si setře slzy, které jí tečou po líčkách. Hledí do dáli. Vzpomíná. Tam na horizontu to vše začalo. Pohupující se příď lodi. Křik racků. Karmínový západ slunce. A zase ten vítr. Jakoby jí našeptával, co má udělat. Jakoby vedl všechny její pohyby, když svou duši věnovala moři.

Rázně zakroutí hlavou. Chce zahnat vzpomínky. Už je to dávno. Našla si muže. Má s ním děti. Musí být šťastná. Otře si obličej do malého kapesníčku. Vyrazí domů. Jen vítr se jí svým zpěvem snaží zastavit: "Neodcházej vílo má. Chci pro tebe skládat balady…"

"Kde si zase byla?" uvítá jí místo pozdravu manžel. Sklopí hlavu. Nic neříká. Mokrý plášť rozloží, aby uschl. "Tak ty se se mnou nebudeš bavit?" dožaduje se odpovědi muž.
"U moře," špitne a odejde do spíže.
"To snad nemyslíš vážně?" pronásleduje jí křik. Vezme si chléb a hrst ovoce.
"Můžeš mi vysvětlit, proč tam pořád lezeš?" vřítí se manžel nazlobeně do místnosti.
"Mám to tam ráda," odvětí prostě.
"Nebudeš tam chodit!"
"Co?"
"Nerozuměla jsi snad?" optá se výhružně.
"To mi nemůžeš zakázat," namítne žena ustrašeně.
"Jak to se mnou mluvíš? Jsem tvůj manžel a ty mě musíš poslouchat," řekne.
"To není pravda," rozkřikne se žena se slzami v očích a chce odejít. Muž jí chytne za kadeře jejích havraních vlasů a výhružně zašeptá do ucha: "Už tam víckrát nepůjdeš!"
"Pusť mě. To bolí."
"Rozuměla jsi?" rozkřikne se.
"A-ano."

Je tma. Měsíc září jako maják v přístavu. "Tak spinkej má maličká," slyší šepot větru, "dřív než spadne hvězdička." Usměje se. Vítr je její ochránce. Nikdo jiný neslyší, jak zpívá. Začne si broukat také. Manžel se nevrle převrátí na posteli a něco zamručí. Žena raději ztichne. Nechce ho vzbudit. Hlava jí stále bolí, z toho jak jí tahal za vlasy.

Zdá se jí sen. Jeden, dva … mnoho snů. Zase je tam na lodi. Cítí vůni moře. Vidí jeho barvu. Zná jeho sílu a nezkrotnost.

Ráno se probudí. Češe si vlasy. Z jednoho pramenu vymotá bílé pírko. Pírko racka. Usměje se. On je stále s ní. Bdí nad ní.

Odejde do spíže připravit dětem snídani. Pírko pevně svírá v ruce. "Podívej, co jsem našla," řekne s úsměvem manželi.
"Co? Nic nevidím." oboří se na ni.
"Tady," a dá mu ruku s pírkem přímo pod oči.
"Ruka. Co má být?" Žena zesmutní. Nikdy nevidí, co jí daruje moře. Ani tu mušli, kterou našla minulý týden. Ani hrstku stříbřitého písku. Vše má uložené v truhličce pod postelí.

Den se pomalu mění v noc. První hvězdy nesměle poblikávají na obloze. Jejich záři zakrývají jen dlouhé provazce deště.Zdá se jí sen. Šum moře. Křik racků. Pláč. Vlny se tříští o útesy. Dvě malé děti krčící se na jednom z útesů.

Probudí se. To nebyl jen obyčejný sen. Neváhá ani chvilku. Rychle vyleze z postele. Vezme si plášť a vydá se vstříc bouři. Manžel se jí ještě snaží zastavit, ale ona si ho nevšímá. Ví, že pro jednou udělá správnou věc.

Přiběhne na pláž. Vše vypadá přesně jako v jejím snu. Ocelově šedá hladina. Vzdouvající se moře. Nelítostný příboj tříštící se o skály. Tak kde jste? Pečlivě se rozhlíží po dětech. Že by to byl vážně jen sen? Už se chce vrátit, když na útesu zahlédne dvě krčící se postavičky. Vlny kolem mlsně krouží a jen čekají, až budou moci útes smést do svých bezedných hlubin . Vyjde vstříc temné hladině.

Proudy si s ní pohrávají jako s loutkou. Jedno tempo. Druhé. Cítí, jak ji rychle opouštějí síly. Když konečně doplave k útesu, tomu mořskému vězení, vyčerpáním se celá třese. Jemně uchopí jednu vyděšenou holčičku. Druhá musí počkat. Obě by neunesla. A vydá se zpět ke břehu. Vlny jí bezcitně vhání vodu do očí. Každé další tempo je pro ni utrpení.

Konečně se dostane až na břeh. Nohy se jí podlamují. Už nemůže dál. Tvář jí ovane vítr. Jako by šeptal: "Ještě vydrž. Musíš zachránit i tu druhou dívku … jdi,“ a ona poslechne a znova se vydá na milost ocelově šedému moři.

Už je u útesu. Dívka pláče. Chce jí uklidnit, ale nemá dost sil na to, aby promluvila. Chytne ji a chce plavat zpět do bezpečí. Ale děvče je tak těžké … a ona má tak málo sil. Polyká vodu. Kolem nohou jí nedočkavě tančí vlny. Musí se dostat nad hladinu. Nadechnout se. Plíce jí bolí. Je tma.

Někdo jí poplácává po tvářích. Manžel. A kolem spousta rozmazaných tváří. Jakoby z nekonečné dálky slyší chorál jejich hlasů: "Ona ji utopila … pojďte pryč … stejně nepřežije," a tváře pomalu odchází. A s nimi i její vůle k životu. Ale setká se s ním … větrem, který pak bude zpívat baladu o jejím hrdinském skutku za doprovodu mořské pěny a křiku racků, když žádný z lidských bardů na ni nevzpomene. Vždyť, kdo by vzpomínal na obyčejnou ženu, která pro záchranu jiných zemřela…

Na obzoru se začalo rýsovat karmínové slunce. Modravá postava byla stále průhlednější, až úplně zmizela. Vítr dozpíval.