Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Vyvolávač

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Vyvolávač

  • autor: Sandastar (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 08.11.2004
  • hodnocení: 7.1/10 (diskuse: 15)
  • počet hodnotících: 14
  • počet zobrazení: 5650

Byla temná noc, Nazar kráčel ulicí a snažil se nezakopnout na promáčené dlažbě. Kápě, kterou měl nasazenou tak, aby mu nebylo vidět do obličeje, začínala promokat. Už jenom pár metrů a bude zase v teple a suchu. Rychlým škobrtavým krokem došel k malým nenápadným dveřím. Otevřel je a okamžitě ho ovanul horký vzduch. Sundal ze sebe promočený plášť. Viděl, že ten prapodivný spolek ho již očekává. Pomalu vkročil do místnosti. Koukl se do kruhu, u kterého seděli všichni členové v tureckém sedu.

„Zdravím vás pánové.“
Jeden muž se z kruhu zvednul, byl nízký a vous měl až po pás. „Zdravím tě příteli, omlouvám se za to že jsme tě sem pozvali a ani jsi nevěděl kdo jsme.“
„Na to jsem zvyklý.“
„Mé jméno je Hamril, jsme spolek vyvolávačů, to jsi už asi pochopil. Přizvali jsme tě sem, protože potřebujeme silného vyvolávače pro naše další počiny.“
„Dobře, kolik mi zaplatíte?“
„Tisíc zlatých…“ Nazar zůstal chvíli zaraženě stát.
„Dobře… a co by to mělo být za démona.“
„Sám Mephysto, příteli.“
„Cože, zbláznil jste se? Při jeho vyvolání zatím každý zemřel!“
„Vím synu, ale my jsme v jeho zkažené mysli našli cestu…“ řekl Hamril a hodil před Nazara měšec se sto zlatými. Nazar se na něj podíval. Chvíli váhal a pak vstal a řekl: „Dobře, beru to. Dáme se do toho ještě teď.“
„Nejdřív se najez a vyspi, příteli. Bude to náročné…“

Ráno vstal a přemýšlel o tom, co se má dneska stát a proč o tom má pochyby. Za chvíli si vzpoměl na včerejší večer. Objednal si drahou snídani a vyrazil směrem k místu, kde se má obřad uskutečnit. Hamril mu to místo včera dost dobře popsal. Po chvíli chůze se na to místo opravdu dostal.  Byla to velká místnost s klenbou, asi bývalý kostel. Všichni už na něj čekali.

„Vítej příteli oslovil ho Hamril.“
„Můžeme začít s meditací.“
Všichni zasedli na podlahu, na podlaze byly namalované všelijaké magické symboly ať už pohanské či opravdu magicke.
Zasedl a začal s meditací, pomalu cedil svůj mozek skrz na skrz, viděl v sobě to dobré i to špatné, prolétával léty strávenými na této zemi. Viděl pod sebou krajinu, lesy, řeky, moře a pak se náhle probudil. Někteří ještě meditovali. Po chvíli zjistil že už je večer. Meditace pro něj byla běžnou věcí, prováděl ji denně, aby dosáhl vnitřního klidu nikdy ho však nedocílil.
Počkal než se všichni probudí, Hamril se probudil až mezi posledními.
Chvíli mlčky seděl a koukal se do země, pak zvedl hlavu koukl se na všechny aby zjistil zda opravdu domeditoval poslední.
„Můžeme začít řekl, zapalte svíce.“

Několik vyvolávačů se zvedlo a rozžehlo svíce. Po chvíli začal odříkavat slova v temné řeči prvního jazyka. Nazar mu naslouchal. Zavřel oči. Najednou mu však hlavou blesklo: všechno je špatně, všichni umřeme… Bohužel tělo ho už neposlouchalo, jeho mysl byla jinde než v této místnosti. Pomalu se nesl na těch hrozných slovech. Teď už to věděl, všechno je špatně…

Po roce

Seděl u krbu a popíjel víno. Už dávno mu to došlo. Mephysto je všechny zabije. Všichni z lidí, co před rokem seděli s ním v kruhu, už jsou po smrti. Všichni zemřeli záhadnou smrtí. Jediný Hamril stále žil… Jediný Hamril, který je k tomu všechny donutil. Dopil sklenku a vzal si plášť. Jediný, koho v tomto městě ještě má, je Hamril. Vyrazil za ním. Bylo to jen pár bloků od jeho domova. Když došel k Hamrilovu domu, zabouchal na dveře. Viděl jak Hamrilův obličej vykoukl přes sklo. Nazar musel chvíli čekat, než mu Hamril otevřel.
„Vítej příteli,“ pozdravil ho. V jeho hlase však při vyrčení těchto slov nebyla cítit naděje, jeho slova byla plná strachu.
„Zdravím tě Hamrile,“ odvětil Nazar.

Prošel do pokoje, kde mu Hamril nabídl čaj.
„Asi víš proč sem k tobě zase po roce zavítal…“
„Vím, kvůli těm úmrtím. Řekl bych že jsou to jen náhody.“
„Neřekl bych, spíš jsi našel špatnou cestu.“ Podíval se mu do očí a dodal: „A možná i úmyslně!“
Hamril se zasmál. „Jsi chytrý, bohužel budeš muset zemřít.“ Vytáhl z rukávu tesák.
„Víš proč jsem to udělal? Líbilo se mi, když jsem viděl, jak ti hloupí lidé vyšetřují ty „náhody“, které jsem spáchal… Teď zemřeš, skončím s tvým primitivním životem.“ Rozmáchl se dýkou.

Nazar si už při jeho prvních slovech všiml svícnu zhruba dvacet palců vedle jeho pravé ruky. Otočil se na bok a tím se vyhnul padajícímu tesáku. Vzal svícen, nebyly na něm žádné svíce jenom zbytky starého vosku. Hamril znovu zaútočil. Nazar jeho útok odvrátil svícnem. Nazar skoro naslepo praštil směrem do místa, kde očekával že by měl být nepřítel. Netrefil se. Hamril okamžitě přešel do protiútoku. Nazar mu sekl do ruky svícnem. Ozvalo se tiché křupnutí. Hamril zaskučel a upustil dýku. Dal se na útěk.

Nazar po něm vrhl svícnem, bodáky které byly určeny pro svíce se mu zaryly do těla. Hamrilovi se podlomila kolena, snažil se doknout svícnu v jeho zádech, ale to už ho opouštěl život. Svalil se na zem. Ještě naposledy zachroptěl a vyprskl krev. Nazar k němu přišel, zvedl tesák a zabodl mu ho do zad. I když se mu to zdálo barbarské, nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Vyrazil ke dveřím a rychle z domu.

Náhle za sebou uslyšel podivné zvuky. Ohlédl se. Na místě Hamrilova těla stála mohutná a vysoká postava. Její tělo nebylo zrovna dobře vidět, neboť byla kryta stínem.
„Ty si myslíš že já mohu zemřít?“ Ozval se strašlivý hlas.
Nazar se na něj podíval. Celé jeho tělo pokrýval strach. Byl to stejný pocit, jaký zažil před rokem, před rokem při tom vyvolávání. Bylo to jasné, tohle byl sám Mephysto. Obrátil se a dal se do běhu.

Vyrazil z domu. Rychle probíhal uličkami, jeho běh neměl cíl, choval se tak trochu zmateně, ale to bylo proto, že Mephysto byl pořád v jeho hlavě. Běžel dál, cítil jak se mu hlava nadouvá. Za chvíli zemře, pokud na něco nepřijde. Vyběhl na náměstí, hlava byla pořád těžší a Mephysto obydloval stále větší část. Kouknul se na protější konec náměstí. Viděl pohanský kostel. Vyrazil k němu takovou rychlostí, o které nevěděl, že jí je vůbec schopen dosáhnout. Běžel pořád dál. Slyšel za sebou kroky těžkých bot a nelidské funění. Přidal do kroku a běžel ještě zběsileji. Kostel už byl kousek, bohužel Mephysto byl stále blíž k němu. Posledních pár kroků a je tam. Doběhl ke dveřím a vší silou je vyrazil. Vtrhl dovnitř a zalehl na svatou půdu. Za chvíli vstal a kouknul se ven. Nic tam neviděl. Utekl Mephystovi, ale co s ním bude dál? Chvíli se ješťe koukal ven, než se tělo vzpamatovalo. Zatočila se mu hlava a omdlel…


Chtěl bych jenom upozorniz na slovo Mephysto. Správně by se mělo psát s měkým I, ale já chci mít jiného Mephy(i)sta.