Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Balada

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Balada

  • autor: elberet (o autorovi)
  • kategorie: báseň
  • datum přidání: 07.02.2004
  • hodnocení: 8.7/10 (diskuse: 7)
  • počet hodnotících: 15
  • počet zobrazení: 2737

Ladně stojí na kopečku
hrad, co pobral krásu všecku
a v tom hradě žije snad,
princezna, co mám tak rád.
Ve snu mém se zjevila
překrásná jako víla.
Oči jí jak drahokamy
svítily snad svitem samy,
rudé vlasy samá kadeř,
pokladem mým se ty staneš.
Už nemůžu bez tebe žít,
radši pod drnem tu budu hnít.

Žít v tom hradě budeš snad
ty vílo, co mám tě rád.

Vejde rytíř do hradu,
nevětří ještě zradu,
vždyť krása je zámek celý,
až na okno jedné cely,
to černé je a odporné,
zrůda je tam nesporně.

A v tom se tam zjevila
zas a znova ta víla,
co rytíř měl tak rád,
že život položil by snad.
Krásná byla jako květ,
že jásal by i celý svět.
Zvedla hlavu, usmála se,
svět se s ním už točil zase
a oči z ní už nespustil,
rytíř co vždy sám jen žil.
Víla smysly zmámila mu,
popletla mu celou hlavu.
Smál se rytíř, když se smála,
plakával, když s jiným stála.
V noci se mu, ale zdálo,
že ztratil vílu na trvalo.
Vždy se smutný budíval,
když se mu zas ten sen zdál.

Víla krásná už nebyla,
na zrůdu se proměnila.
Oči kalné zrůda měla,
ošklivá už byla celá.
Smávala se smíchem zlým,
lásky jeho vyznáním.
Pod nohama zrůdy té
víly tělo zabité,
uzřel rytíř po stý krát
a pohnout by se měl i snad,
ale nohy vrostly do země,
a zarostly jak z kamene.
A rytíř stát tam musel jen
celou noc a celý den.
Zrůdě zatím se zachtělo,
roztrhati víle tělo.
Na poledne ruce vzala,
jednu po druhé je žrala,
k večeru se zachtělo
zrůdě jedno koleno,
sežrala je radši dvě,
nacpala si břicho své.
Víla zatím plakala,
na zemi kde zůstala
hlava její půvabná,
co do prachu zapadla.
Slzy v trávě skvěli se,
jako slunce na rose.
Oči snědla o půlnoci,
zrůda,co ji měla v moci
a rytíř hnout se nemohl,
aby víle pomohl.

Strašný sen to přece byl
i rytíř náš se probudil.
Zatajil tu v plicích dech,
by nepronikl ani vzdech.
I chrabrý rytíř posadil se,
vlasy hrůzou ježily se,
že snad princezně se něco stalo,
v tu malou chvilku se mu zdálo.
Tu vstal a probleskla mu hlavou
vzpomínka na celu malou,
tu ošklivou a temnou tak,
že kalil se mu sluch i zrak.
Přes rameno plášť přehodil,
bílou svíci přitom shodil,
no nevšímal si rytíř nic,
jasný plamen bílých svíc.
Opásal se mečem jen
a už běžel do tmy ven.

Moje Lásko, moje Štěstí,
co jen udělat s tou zvěstí?
To nebyl jenom všední sen,
to předzvěst byla den co den.
Bohové se slitovali
a zlý sen mi dnes poslali,
co mohlo by se zítra stát,
mi dovolili všechno znát.
Však já nikomu nedovolím
vlas ti zkřivit, to smrt zvolím.

Temná to byla hodina,
kdy svítání už začíná,
pustý a temný byl celý hrad,
rytíř šel za tou, již měl rád.

Nádvoří pusté celé bylo,
jen světlo jedno tady zbylo,
bledý měsíc to světlo je
a ten všechno sleduje.
Sleduje, dívá se z povzdálí
a poutníkům potom vypráví,
vypráví měsíc, co všechno zřel,
když svou cestou po obloze šel.

Šel rytíř, šel a vtom přes hradby
mlhy se přelévat začali
a rytíř svůj krok zrychlil jen,
on nepočkal na bílý den.
Zavyl vítr, bouchla vrata, veřeje už skřípají,
jiný by už křičel rata, však on jen potají.
Meč sevřel pevněj v ruce svojí
a s živly se chystal k boji.
Zavyl vlk a bouchl hrom,
blesk stíhá blesk a tu vzplál strom.
Hoří strom bílým plamenem,
hrom duní temným kamenem,
chvějou se skály, třese se zem,
však rytíř k věži běží jen.
Běží on,běží už jen krok,
krok delší to nežli rok.
Stojí už rytíř u dveří,
když tu poslední blesk udeří,
zasvítí blesk a zaduní hrom,
ticho tu nad krajem zavládlo vtom.

Ticho to hlubší je,než kdy on znal,
zastavil rytíř ,za kliku vzal,
za kliku vzal, však nestiskl ji.
Na vše se díval měsíc co ví,
měsíc však zahalil pochmurný mrak
a rytíři vrátil se na chvíli zrak.
Zaváhal rytíř na malou chvíli
- počkat a vrátit se - ta touha sílí.

Však výkřik hrůzy proťal ticho noci
a chrabrému rytíři už nebylo pomoci,
v zoufalství čirém rozrazil dveře
ty, co ústili do temné věže.
Věže té, z níž křik jeho milé
zahalil kraj na dlouhé míle.
Běžel on, běžel po temné chodbě
a v zoufalství čirém spílal on sobě,
že váhal před dveřmi déle než měl,
a že teď nastane největší z zel.
Běžel on, běžel po schodech točitých
vnikalo do hlavy víc předtuch zlých.
Co když už zrůdě nestačí zabránit,
jemu nejmilejší život ukrátit?
Před ním už stojí tu jen dveře ty,
za nimiž místnost, co krví posvětí.
Krví té zrůdy prokleté,
co neštěstí lidí staleté
přivedla před léty do kraje
a teď krásu a lásku vysaje.

Ničila ona světy
už před léty a léty,
však tomu plenění konec on udělá,
zrůdu tu prokletou zabije, oddělá.

Toť myslí on a tasí meč,
vždyť hrdinská to byla řeč.
Meč se leskne, oči planou,
syny smrti se teď stanou
všichni, co mu cestu zkříží,
vždyť on ke své lásce míří.
Na pomoc už rytíř jde,
té jediné, již miluje.

Dubové dveře, ty pevně drží,
však jen na malou chvíli ho zdrží.
Vždyť náš rytíř má teď za dva síly,
tak zabere to jenom krátkou chvíli.
Temná a pochmurná místnost za dveřmi zeje
prázdnotou a chladem, však tu zle je,
rytíř tam ve stínu u dveří
uvidí monstrum a udeří,
udeří po druhé znova a zas
a krev v žilách zchladne i v nás,
vždyť to není jenom zrůdné vytí,
je to hlásek, co i kvítí
přiměje vykvést pod sněhem bílým,
vždyť je to hlas srovnatelný s vílím.
Tu strašný smích zazní síní
a do srdce rytířova vklíní
pochybnost, nenávist a taky zlobu,
vždyť je to hlas, co povstal z hrobu,
hlas co patří k tělu zrůdy té,
co leží u nohou rytíře zabité.
Otočil hlavu po hlase
a zůstal stát v němém úžase,
uviděl princeznu s níž trávil dny,
lásku jedinou co zmámila mu sny.

Vítr tu zafoukal, měsíc odhalil
a jeho světlem krajinu zahalil.
Měsíční světlo však může odhalit
kouzlo co mysl čistou má zakalit,
měsíční světlo má tuhle moc,
však ta projeví se jen když je noc.

Bledé světlo do síně dopadlo
a více kouzel masek sundalo.
Víla krásná už nebyla
na zrůdu se proměnila
a tělo u jeho nohou
v bezduchou vílu snovou.
Teď rozlehlo se síní znova
hrůzné vytí však z hrdla rytířova.

"Co když jen sen to zase je,
co hrůzu do mně zaseje,
vždyť to nemůže pravda být,
já nemoh sem ji přec zabít."

"Ale mohls a zabils ji,
to přece každý dobře ví.
Bodl si jednou a potom znova,
tak skončila tvoje láska snová
na tvých rukou a tvém meči
je ta krev co všecko léčí.
Krev té podlé víly
co ubrala mi síly,
však teď sem silná víc,
než dovedl bys říct."

Řekla zrůda a na rytíře se vrhla.
Však její touha zvrhlá
zůstane zrůdě na věků věky,
vždyť rytíř je nepřítel odvěký,
všech potvor a stvůr,
z našich nočních můr,
a byť na jeho srdce padl stín
a mysl zastřel temný splín,
on stále rytířské srdce měl
a meč použil tak jak chtěl,
když otevřel dveře
od téhle temné věže.

A tak už zrůda na zemi leží
a čas kolem rytíře běží.

Co to je za oknem? Svítání?
Že by noc co krví zavání,
už skončit chtěla svoji vládu,
noc co přispěla k mému pádu?
Ne,to nedovolím,
to radši smrt si zvolím.
Já neopustím svoji lásku,
to dám vlastní život v sázku.

On vlastní meč pozvedl
a k srdci ho dovedl.
Vedle něho těla dvě,
k nim přidal i to své.
Teď na podlaze chladné leží
a vstříc smrti rychle běží.

Přes rty se prodral už jen vzdech,
náš rytíř měl zase pech,
červánky za oknem byli jen klamem,
zámek už pohltil červený plamen,
červený plamen z bílých svic,
spaloval zámek stále víc.
Rytíř víc už neměl sil
od smrti byl jen na pár chvil,
víle na rameno složil hlavu
a tu, jak výkřik z hučícího davu,
bolestný zaslechl vzdech,
co ulpěl víle na rudých rtech.
Zachvěl se rytíř, ustrnul náhle
a už jen víla dýchala stále.
Rytíř nemohl dál žít,
však duše to stále mohla chtít.
Tak skončil ten slavný hrdina
když pátá odbila hodina.
Dvakrát vrahem svojí milé
stal se rytíř během chvíle,
však jeho duše stále bloudí světem,
jak bard zpívá mužům, ženám, dětem.

Hrad shořel do tla celý
i s třemi uvnitř těly
a popel z prokletého zámku
podlehl lehce větru, vánku...

Tak otevřete lidé milí
oči svoje dokořán
a poslouchejte krátkou chvíli,
o čem příběh říkal nám.

Koukněte se na svět znovu,
jak měsíc byl by právě v úplnu,
z očí složte klamu pásky
a uzřete svět bez nadsázky...

Však nezoufejte moji milí,
měsíc svítí jenom chvíli.