Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Šelma

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Šelma

  • autor: Imladris (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 30.07.2004
  • hodnocení: 5.9/10 (diskuse: 6)
  • počet hodnotících: 10
  • počet zobrazení: 5407

Tak stručně, jsem šelma, něco jako rys ale větší a mnohem silnější. Ani nevím jak se to stalo, ale jsem šelma. Učím se lovit a moc mi to nejde. V minulém životě jsem byla člověk, a ani nevím proč si to pamatuji.

Jsem v nějakém pralese, kde jsou opice, ale není tam ani jeden člověk, kterému bych to řekla.

Zkusila jsem mluvit, ale místo toho vyšlo jenom zavrčení. Sakra, běhám pralesem jako šílená, rvu keře, vyju ale nikdo to neslyší. Zžírá mě hlad ale nic si neumím ulovit, opice poskakují a jakoby se mi vysmívají.

Je noc a já vidím mnohem lépe než za dne - a konečně, ulovila jsem opici která byla na zemi a ucítila jsem, jak mi po tesácích stéká teplá opičí krev.

Snažím se usnout, ale to ticho jako v hrobě mi nedá spát. Se strašným řevem se rozbíhám do pralesa, větvičky do mě šlehají ale mě to ani neškrábne, zapadám do bahna ale stále běžím. Čas se mi zastavil a já necítím únavu, a teprve si uvědomuju že necítím vůbec nic. Teď, něco pocituji, strašně mě bolí tlapy, a na levém boku cítím studené bláto. Ale nic nevidím. Vůbec nic. Vyji, usilovně viji ,ale nikdo to neslyší, viji až do posledního dechu, najednou pociťuji strašnou bolest na pravém boku. Zvedám krk ale stále nic nevidím. Konečně, vidím obrysy, ale ne, v boku mám trn, smrtelně jedovatý trn, pomalu ztrácím vědomí, teď už cítím jen palčivou bolest. Naposledy vydechuji.

Probouzím se, ale kde to jsem? Jsem někde v mndlém světle a vedle mě leží králičí mláďata jako já.

Jako já!