Přeskočit navigaci »

Teď jste zde: domovská stránka » články » Jinovatka

Přihlášeno 0 z 7077 uživatelů | nápověda
Registrace a přihlašování:

Jinovatka

  • autor: ERRT God (o autorovi)
  • kategorie: povídka
  • datum přidání: 27.05.2003
  • hodnocení: 8.6/10 (diskuse: 4)
  • počet hodnotících: 7
  • počet zobrazení: 3243

Vichr mával stromy, jakoby to byly pouhé první výhonky na maminčině zahrádce. Vichřice v plné síle, nebyla v tuto pozdní zimní dobu ničím neobvyklým. Její sténavý křik dokázal přehlušit i dusot kopyt několika jezdců mířících k malé vesnici uprostřed údolí. Poryvy větru metaly hrsti sněhu jezdcům do tváří. Jejich koně pod vahou brnění svých pánů těžce dýchají. Jezdci však nezpomalují. Plnou rychlostí jedou vstříc osudu, který byl pro ně psán. Vesnice je již sotva několik dětských kroků před nimi. Vzhledem k bouři do ní vjíždějí zcela nečekaně. Teprve výkřik prvního muže v čele jízdy, rozkazující svým mužům tasit zbraň zanáší vítr k náhodnému vesničanovi, ploužícímu se poblíž vrat dřevěné palisády. Nikoho z jezdců nepřekvapuje, že brána je otevřená. Všichni vědí, že vesničané už nemají sílu třeba ji jen přivřít. Muž se pokouší uvědomit vesnici o nebezpečí, které jim hrozí, avšak klesá pod pádnou ranou prvního z jezdců. Koně vjíždí na blátivé náměstíčko a konečně zastavují.

"Hynku, Semnachu! Podpalte ty vpravo! Jaskvine, Silku! Budete hlídat bránu. Nikdo nesmí uniknout! Šelchine, Kýne! Chatrče vlevo jsou vaše!" Na pokyn jejich vysokého vůdce se všichni pouští do své práce. Pochodně nechtějí ve vánici hořet. Po několika marných pokusech vtrhnou jezdci do první z chýší a pokouší se jí zapálit zevnitř. Výkřiky vesničanů a chrčivé vzdechy umírajících nenechávají nikoho na pochybách, co se uvnitř děje. Pouze vůdce bojovníků sedí na svém koni uprostřed doutnajících domků. Brzy oheň přemůže sníh a domky se rozhoří v plné síle.

Sotva dospělá dívka vybíhá z jedné chatrče. Běží o život. Jezdec pobídne svého koně a v příštím okamžiku padá dívka s ranou na hlavě do sněhu. Vysoký muž v těžkém plátěném brnění seskakuje z koně a otírá si svůj meč o její suknici. "Jaskvine, Silku! Odneste ji do jedné z těch chatrčí. Musí shořet!"

Oba jmenovaní jezdci mlčky opouští dočasně své stanoviště u brány a na rozkaz svého pána odnáší mrtvolu do jedné z doutnajících chýší. Ostatní vojáci pobíhají od jedné chatrče ke druhé a dokončují své krvavé dílo. Byli vždy pečliví. Nejinak je tomu i dnes.

------<>------

Ani ne desetiletý klučina vstoupil do sněhové chýše.

"Copak chceš Radgare? Je ti snad zima?" Ale starý otřepaný fór, děděný mezi Chepským národem z generace na generaci nevyloudil na chlapcově tváři kýžený úsměv. Chlapec, celý zachumlaný do zvířecích kožešin, naopak na matku vyděšeně pohlédne a úpěnlivě zavolá:

"Silva našla člověka mami. Je celý zmrzlý, na půl lampy odsud k řece!"

"Nespletl si se? Kdo by tam co dělal v tomhle nečase?"

Jediný pohled matky na svého chlapce jí však ubezpečí, že tohle není hra. Chlapec si z ní netropí žerty. Jeho vážný obličej a oči rozšířené vzrušením jí nenechávají na pochybách.

"Dobrá." odkládá svou vzácnou kovovou jehlu i s kožešinami, ze kterých chystá svému muži překvapení - nový kožich. Jistě bude potěšen až se vrátí z lovu. Pomalu se zvedne a začne se oblékat.

"Pojď mami vypadá to s ním špatně."

"Ale jistě synku, nechej mě aspoň obléknout. Do takové vánice nepůjdu jen v haleně," pokárala svého syna. Přesto však přidala na rychlosti. Chvíli tiše zvažovala nemá-li zavolat sousedy, ale muži byli nyní stejně všichni na lovu a nejbližší další soused byl odsud vzdálen nejméně čtvrt lampy cesty. Svá nejlepší léta má již sice za sebou, ale pořád je dost silná, aby s pomocí dvou dětí dotáhla nějakého šíleného chlapa do své chýše.

Obouvá se, bere pruty, které bude po cestě zapichovat, aby se v té plískanici neztratila, kdyby se bouře zhoršila. Svým očím už přeci jen mnoho nedůvěřuje. Pak pohlédne na svého milovaného syna. "Tak mě veď, ty jeden vlčku." Na ta slova chlapec vyrazil.

------<>------

Jízda vjíždí do tvrze. Vůdce sesedá z koně a bere schody po dvou. Statný mladý muž div neběží ke dveřím ve východní věži, kde leží jeho otec. Sluha mu otvírá, na tváři hluboký žal smíšený se strachem. Uvnitř stojí dva felčaři, oba s dlouhou bílou kápí na hlavě. Jejich oči však mluví jasně.

"Otče?" Žádná odpověď.

"Otče!" Těžký kašel lomcuje s dospělým mužem na loži. Syn přisedá. Ranhojiči se taktně vzdalují. Zde jich už není třeba. Jeho otec, královský rytíř z Volštejnu, muž, který přežil Dahanskou bitvu a mnohé další, byl před několika dny ještě v plné síle. Nyní tu leží zabalený v pokrývkách. Vpadlé oči, plné hnisu, těžký přerývavý dech, kostnatá tvář a bílé chomáčky čehosi, co otec stále vykašlává. Na první pohled se zdá, jakoby to byl sněžný poprašek. Ale oba vědí, že tomu tak není.

"Neměl jsi sem chodit. Řekl jsem ti abys poslal sluhu." Těžký kašel, přepadne umírajícího a další sněhobílé jehličky vylétají muži z úst. Za to, že je ještě naživu může poděkovat jen své neobvyklé zdatnosti, které se těšil po celý svůj život. Až doposud. Přesto smrt je jen otázkou času. A on to ví. Pomyslel si Richard, hledíce na otce zápasícího se svou nemocí.

"Musíš, musíš..." další záchvat kašle.

"Ano já vím, otče. Dovést své dílo až do konce." Letmý úsměv na rtech umírajícího mu dává za pravdu. Nemoc, proti které není léku, se nesmí rozšířit.

"Vezmi to s sebou milý hochu a trochu mi tu nech." ukazuje otec na malý váček na blízkém stolku. Kožený váček je pečlivě uzavřený. Skrývá v sobě jemný prášek nahnědlé barvy. Dokonale rozpustný ve víně i vodě.

Syn trochu odsype otci do sklenice a zbytek pečlivě uschovává do svého pláště, chránící jeho brnění před rozmary počasí.

"Sbohem otče."

Rytíř mu lehce kyne na pozdrav.

Chůze jako ve snu. Opouští svůj domov. Navždy. Jezdci na něj čekají stále v sedlech na svých koních.

"Vaše rozkazy, milosti?" praví jeden z nich.

"Spálit! Všechno!"

------<>------

Abaka žmoulá cíp své košile a upřeně hledí na cizince. Teplo její chýše nepřineslo do jeho těla po dvou dnech žádnou změnu. Dle jejího názoru byl mimo nebezpečí. Chlad již k němu nemohl. Přesto se jeho tělo nechtělo uzdravovat. Od chvíle, kdy jej sem donesli, se neprobral k vědomí. Horečka a blouznění se dala připsat k jeho vysílení, či nemoci z chladu, ale jeho podivný kašel a zanícené uši i oči, to bylo něco jiného. Několik vrásek na jejím čele svědčilo o tom, že zvažuje vážné rozhodnutí.

"Radgárku, půjdeš za Márou. Víš přeci kde bydlí?" Chlapec, dosud se choulící v náručí své starší sestry tiše přikývl. I on byl již dost velký na to, aby chápal, že se děje něco vážného.

"Půjdeš a vyřídíš ji mé pozdravení. Nejvyšší ať přinese teplo k jejímu krbu a ať pošle pro Chaltamiho. Vyřiď jí, že tu mám cizince, který naléhavě potřebuje poznat jeho Umění."

Chlapec hbitě vyskakuje a natahuje si těžké kalhoty ze sobolí kůže. Pak Abaka zaváhá. Obrátí se na svou dceru a tiše pokračuje:

"Ty půjdeš s ním a až vyřídí to co má, navštívíte mou sestru. Vysvětlíš ji, co se děje a požádáš ji, zda-li by mohla na pár dnů pro vás postrádat trochu tepla u svého ohně."

Děti odchází. Něco jí říká, že udělala dobře. Ona již neví, co by pro toho cizince mohla ještě vykonat. Vše, co znala, s užitím běžných bylin a léků, které jako každá správná hospodyně vlastnila, nepřineslo tomu muži pražádnou úlevu.

Další dávivý kašel. Plnou svou vahou se snaží udržet muže na lůžku, aby si ještě sám neublížil. Co asi provedl, napadá Abaku, že je na něm hněv Nejvyššího tak patrný? Možná to byl velmi zlý člověk. Zabil nevinného, nebo tak něco. A z jihu sem nikdo nechodí. Jižní národy netuší, že by zde na severu dokázal přežít člověk. Neví o jejich lidu. Snad vyhnanec?

Další kašel. Jeho jazyk je nezdravě bílý. Žena se dotkne jeho úst. Lepivý bílý film, kterého si včera všimla v mužových ústech se zvětšil. Copak by Nejvyšší nechal někoho tak trpět?

------<>------

Cesta na sever do pustých plání nebyla bez potíží. Jejich vůdce tvrdil, že je zde ještě jedna vesnice, ke které se štěstí obrátilo zády. Ač neradi, jezdci poslušní svého pána ho doprovází i zde. Pravda. Ne všichni. Před týdnem počal kašlat Šelchin. Raději nalehl na meč, než aby donutil svého pána vydat ten ostudný rozkaz někomu ze zbylých mužů. Před třemi dny se náhle v sedle zhroutil Silk. Ten však neměl dostatek síly k takovému rozhodnutí a tak mu musel přítel pomoci. Ještě nyní měl Jaskvin rudé oči.

"Tady se utáboříme." přerušil stísněné ticho Richard a rozdal svým mužům úkoly k zajištění nocležiště.

Malá jeskyňka jim poskytla alespoň nějaké přístřeší v tomto nečase a navátý sníh u vchodu, ve kterém udržovali jen malý průduch u stropu jeskyně kvůli kouři z ohniště, jim poskytoval i dostatek tepla.

Muži posedávali, ale nikomu nebylo do hovoru. Každý po očku sledoval ostatní. Každé zakašlání bylo odměněno pečlivým zkoumavým pohledem jeho spolubojovníků.

"Nuže pánové dejte si víno. To vás zahřeje na noc. Přijměte můj dar, jako vyjádření díků, že věrně sloužíte mému otci." Lehkému zachvění na konci věty v této atmosféře strachu nikdo nepřisuzoval zvláštní význam. Jen Hynek na něj upřel své modré oči. Nejstarší ze všech, ten, který ho učil zacházet s mečem ho znal až příliš dobře. Richard podal měch vedle sedícímu zbrojnoši a nechal jej kolovat. Smutným pohledem přejížděl tváře svých nejbližších. Věděl, co je čeká. Měch přišel i k Hynkovi. Starý muž nenápadně přičichl, vědoucně se usmál a napil se.

------<>------

"Kdy jste ho našli?" Ptá se muž, zahalený v těžké kožešině ledního medvěda. Všichni se k němu zde chovají s úctou. Ani Jakag, muž té ženy, co ho volala, vrátivší se včera domů, si netroufá zkřížit mu cestu. Koneckonců, nic jiného ani nečekal.

"Před šesti dny, Mocný." odpovídá trochu rozechvěle Abaka.

Stařešina svraštil čelo. Měla ho ta hloupá žena zavolat dřív. Teď aby nad nim pronesl sotva modlitbu za mrtvé. Přesto se v něm usídlil podivný pocit. Znova si důkladně prohlédl chorého muže. Nepřekvapil ho snad ani jeho vzhled. Poznal, že pochází z jihu. Spíše ta nemoc. To bylo něco jiného.

"Ó Nejvyšší, nic takového jsem ještě neviděl." zamumlal si spíše pro sebe. Ústa i jícen muže, kam až dohlédl, byl pokryt světlým chmýřím. Lehounké a jemné bílé jehličky šimraly muže a nutili ho k dalšímu a dalšímu neutuchajícímu kašli. A to zpropadené chmýří se snadno lámalo a nechalo se kašlem odnášet pryč z jeho úst. Oči a uši se bránili. Vytékal z nich páchnoucí hnis. Ale ústa a nos? Naprosto suchá. Pouze je pokrývala ta "jinovatka".

S lehkým povzdechem vytáhl jeden ze svých váčků. Alespoň se mu pokusí srazit tu horečku. Pak se zarazil. Copak může tomu chudákovi něco lít do pusy? V tomhle stavu by lék zvrátil dřív, než by počal účinkovat. Vzpomněl si, jak mu ta žena popisovala, co se stalo, když se mu pokoušela dát obyčejnou polévku. Málem ho zadusila.

"Poslouchej ženo, uvařím lék, kterým mu budeš potírat rty."

"Jak dlouho, Mocný?"

"Dokavaď mu nebude lépe."

------<>------

Bouře opět sílila. Její poryvy se snažili nebohého mladíka povalit do závějí sněhu, které byly dostatečně hluboké i pro koně. Toho však už Richard neměl. Před půl hodinou zdechnul. Neměl mu to za zlé. To zvíře i tak pro něj udělalo více než doufal. Doneslo ho dost daleko od jeskyně, kterou před necelým týdnem zavalil, a ve které tiše odpočívají mrtvá těla jeho druhů. Také brnění už neměl. Svlékl si ho již v jeskyni. Zde by z něj vysávalo leda teplo, které potřeboval sám pro sebe. Tady na pustých pláních stejně nikdo nežil. Jeho otec vlastnil nejsevernější půdu v království. Hranice, nyní určitě již svého panství, svého liduprázdného panství, opustil před několika dny a tak se snažil volným krokem dojít jen co nejdál. Jeho cesta neměla cíl. A on to věděl. Pryč. Pryč od všech lidí. Pryč a dál někam, kde žije jen vítr. Na jeho vyčerpané tváři se usídlil úsměv. Mladík se zakuckal. Zastavil se. Dávivý kašel mu chvíli znemožnil pokračovat v cestě, jakoby se ho snažil přesvědčit, ať se vrátí k lidem. Ani tato nemoc jako kterákoliv jiná nemůže přežít svého hostitele, nemáli jiné tělo, do kterého by se ukryla. On to věděl. Jeho úsměv neuhasl. Naopak, zvětšoval se. Věděl, že zvítězil. I mrtvý může zvítězit. A on věděl, že je vítěz. Zachumlal se hlouběji do svého pláště a vydal se dál.

"Otče! Slyšíš? Jdu k tobě, ale své dílo jsem dokonal. Slyšíš? Jsem vítěz! Cha, cha. Smrt si pro mě přijde, ale budu poslední. Poslední koho ta bledule dostane!"

------<>------

"Chudák, už zase blouzní. Stále volá svého otce." Starý muž ustoupil a připustil tak ženu k nemocnému. Ta mu otírá čelo sněhem.

Mladík otevřel oči. Jeho pohled těká kolem. Hledí na strop, hledí na kožichy u vchodu, hledí na své těžké přikrývky. Jeho pohled sklouzne k mírně obézní ženě, klečící u jeho lůžka. Jeho úsměv pohasíná a vystřídá ho škleb zoufalství. Prohrál.

"Ty zvíře." zachrčel, ale pak se rozkašlal. Jeho ústa opět nedokáží pojmout bílé chmýří, které zlehounka pluje vzduchem. Žena na něj zmateně pohlédne.

"Zvíře?"

Mladík jí nečekaně hbitě chytne za ruku a znova na ni vrhne zanícený zrak. "Ne! Pryč! Musíš pryč! Nech mě být! Ničemu nerozumíš!" Další záchvat a Richard opět upadá do neklidného snu. Jeho bledá kůže získává modravý nádech. Jeho sípavý dech je už příliš mělký.

Chaltami tiše přihlíží.

"Jakagu, vyber vhodné kůže pro nemocného a zabal jej do nich. A svolej ostatní. Seženete dříví."

Jakag se uklonil. Věděl, že nemá smysl odporovat, i když tento příkaz znamenal nejméně desetidenní cestu k jihu. Nikde zde v okolí není dostatek dřeva na pohřební hranici.

------<>------

Pověst vypráví, že před mnoha a mnoha léty navštívil jednu Chepskou ženu muž z jihu a přinesl do její chýše smrt. Nemoc později zvaná Jinovatka, zahubila v té době téměř třetinu Sněžného lidu. Mnozí umírali v bolestech a před zraky svých blízkých, kteří je krátce nato obvykle následovali do síní Nejvyššího. Houba či plíseň? Nikdo neví. Pravda je taková, že tato choroba, pro niž byl typický jemný bílý povlak, připomínající kožíšek mladého hranostaje, tvořící se v ústech a hltanu, stejně jako v plicích a jícnu nemocného, postupně donutila svou oběť bídně zhynout, jelikož nakonec již nedokázala přijímat potravu a krátce nato ani dýchat. Také oči, uši a další tělní otvory často bojovali s cizorodým tělesem po svém. Dostavovala se slepota, když se víčka plnila páchnoucím hnisem a na rohovce se objevovali bílé skvrnky. Hluchota jí následovala - stihla-li to, stejně jako těžké průjmy.

Jak Jinovatka přišla, tak také odešla a po mnoho generací nebylo o ni pražádné zmínky. Až dodnes... Ale to už je zase jiný příběh.